Bylo úterý po Velikonocích a odpoledne zničehonic zvonek. Zvednu domovní telefon a myslela jsem, že špatně vidim. Na kameře místo obličeje pohybující se koule a z ní kolem dokola trčící bodliny, přísavky a jakýsi vlákna či co. Po prvotním šoku si říkám, že jde asi ňáký děcko na ňákej klub do baráku a dost divnou hračkou mi dole kmitá před čočkou.

"Ahoj, pouštim," říkám, a ještě než položim sluchátko, už někdo klepe na dveře od bytu. Kdo je zas tohle? Jdu otevřít. Za dveřma (asi) ženská, kterou nevim jak popsat. Hlava plná bodlin, přísavek a jakýchsi vláken, či co a vpředu malý dírky, něco jako oči.

"No nazdar! Zato já jen tak ne(o)pouštim!" vyhrkla a vpadla mi do předsíně.

"Co to má znamenat?!" rozčílila jsem se. "Jestli ihned neodejdete, zavolám policii!!"

"Zbláznila ses?" řekla vyjeveně. "Když už, tak doktora, ne?" říká, jako bych místo vajec dala do bábovky čajový pytlíky.

"Kdo vůbec seš?!" ptám se, ruce v bok.

"To má bejt vtip?" opáčí namyšleně a sedá si na lavici, aby si zula boty. "Do večera - nejpozdějc zítřejšího rána - ti to dojde, HOLČIČKO!"

"COŽE?!!! Nikdo tě sem nezval, tak..." oponuju.

"Jasně, že ne," a ušklebí se.

"Tak koukej vypadnout!"

"Tak! A dost už těch keců!!" vykřikla nadřazeně a praštila botou o zem. "Copak s ViRózou se diskutuje?!" a takovou mi ji natáhla, že jsem z předsíně letěla rovnou na postel a rozbolel mě z toho celej člověk.

"A teď se ani nehneš, je ti to jasný?!" rozkázala a lehla si vedle mě. Nezmohla jsem se na slovo.

"Jenom záchod, pití, najíst, a tim to hasne!" říká s hlavou směrem ke mně a ty její voči - svatej Priessnitzi! - odpornej pohled. Radši jsem si přes hlavu přetáhla peřinu...

K večeru jsem se probudila po pár ubohých hodinách spánku, srdce mi tluče jako zvon a teplota míří k výšinám. Vyčítavě jí to říkám.

"Co je mi po tom? Vem si snad paralen, ne?! To se obvykle dělá," a pleskla se přitom rukou přes celej ksicht. Šla jsem si pro něj a vracela se k posteli.

"A teplej čaj pít jako nebudeš??" zvedla se z leže na posteli a opřela se lokty. Na hádky jsem pomalu ztrácela sílu, tak jsem se otočila a šla si ho udělat.

"A jakej vlastně?" ptám se ještě ve dveřích.

"Ještě ti budu radit!" a žuchla zpátky na postel. Sáhla jsem teda po heřmánku a když byl hotovej, pila jsem ho radši v kuchyni.

"Dala sis tam med a citrón?!" ozvalo se z ložnice. Svatej Stoptussine! Ta otrava mě nenechá. Pro klid v duši jsem si obojí dala do čaje.

"A pojď si už zase lehnout!"

"Vždyť to ještě nemám dopitý!"

"Budeš srkat v posteli."

"Tekutiny, ovoce, spánek a klid. To je snad každýmu jasný, ne?!" vysvětluje mi, když si k ní zase lehám. Ale ten její výraz! Nejradši bych ho zabořila do sádry a odlitek rozdrtila palicí na beton.

"Sorry jako!" jdu do ofenzívy. "Ale takhle mě zničehonic přepadnout, navíc hned po Velikonocích, to není žádnej med! Tak co po mně chceš?!"

"Třeba ten med?" vykouzlila ta koule škleb a něco jako rty si olízla jazykem.

Po několika dalších hodinách, když už byla tma a horečka opadla, jsem se cítila líp, a tak jí to říkám.

"To se děvenko vůbec neboj, tak rychlý to zas nebude!" setřela mě jak hadrem rozlitý mlíko a do rána mě bolel krk.

"No skvělý!" říkám další ráno nevyspalá po první noci. "Celková slabost ti nestačí? Teď ještě bolest v krku a kašel?!"

"No hlavně, že se dovoláváš Priessnitze a Stoptussinu, ale zkusit něco z toho, to ne!" hází mi zpátky míč.

"A seš si jistá, že Stoptussin je správně? Co když je lepší Mucosolvan?" já na to.

"Víš co," složí si ruce na hrudník. "Nejsem tvoje matka. Rozhodni se sama podle příznaků. Už mě nebaví ti pořád radit."

Zalapala jsem po dechu, ruply mi nervy a vykřikla jsem:

"Ty hnusná příšero!"

"Neschopnej lenochu!" ona na mě.

"Manipulantko!!" nedala jsem se.

"Pacientko!!" (to má bejt nadávka?)

"Ty hnusná CHŘIPAJZNO!!!" vydala jsem se ze všech sil. Ale ona rázem změkla.

"Takhle hezky mi už dlouho nikdo neřekl..." a s dojetím v hlase bylo vidět, že na něco vzpomíná.

Prostě hrůza, tahle ježibaba!

Když mě příští den atakovala devětatřicítka, hledala jsem nejrůznější varianty, jak zmírnit všechny příznaky. Částečně.

Byl pátek. A další dny to kleslo jen na 38 stupňů Celsia.

"To nemyslíš vážně?" říkám jí v tu chvíli už drsným chraplavým hlasem. "Venku jsou tak krásný dny a já tu musím ležet!"

"Pche! Takovejch dnů ještě bude," mávla rukou.

Co od ní taky jinýho chtít...

Suchej kašel přešel na vlhkej a za chvíli mě čekal živej přenos svatby z nedalekýho Kostelíka, na který jsem chtěla fyzicky bejt, ale kvůli tý potvoře ji sledovala aspoň na youtube.

Říkám jí, jak to těm snoubencům náramně sluší a když se mi podívala přes rameno, vypadlo z ní: "Vůbec ne. Vypadaj moc zdravě. A taky mladě. K takovým se dá těžko dostat. Mně se nejvíc líbí malý nemocný děti a starý nemocný lidi."

Proč se s tím exotem vůbec bavim, pomyslela jsem si.

Celej den jsem se převalovala a hledala lepší polohy.

"Nechci zase rejt, ale proč máš pod sebou tolik polštářů?" ptá se mě zčistajasna.

"Asi proto, že mě kvůli tobě už bolí celý tělo a nevim, jak si mám lehnout!" já na to vztekle.

"Vypadáš jak vystřižená z eldéenky." A jak vyprskla smíchy, odpadla jí z hlavy jedna bodlina.

"Já tě fakt nesnášim!!" A švihla jsem jí polštářem po "hlavě".

"No tak to prrr! Ne tak zhurta!" bránila se dotčeně.

"Už abys zmizela!" já na ní. "Kdy vůbec plánuješ odchod??"

"Bože, ke komu si mě to poslal?!" řekla a obrátila voči v sloup. "Copak tohle se říká předem?" a otočila se na posteli zády ke mně.

Napadlo mě jít se mrknout do lékárničky, jestli by se mi mohlo ještě něco hodit. Hrabu a hrabu a najednou v ruce držim skrytej poklad.

"Biseptol?!" ozvalo se přes rameno. Myslela jsem, že je po mně. Ona to snad dělá naschvál! "Ten si nech na další zánět močáku, na mě tohle neplatí. Zapomeň!"

Strčila jsem ho teda zpátky a šla jsem si obstarat "priznicovej" zábal na krk i hrudník a přes obojí převázala velký zimní šály.

Když jsem pak vešla do ložnice s omotaným tělem, vyštěkne na mě pobaveně: "Cha-cha-cha! Neviděl jsi pacientku, medvěde?" a zas ten její trapnej úsměv á la rozškvařenej plast.

To zas bude noc, povzdechla jsem si. Ta nestvůra se furt tlačí na moji stranu. Ještě pár dnů a z jejích kopanců mi vylezou modřiny.

"Ty pořád nespíš?" ptá se to monstrum uprostřed noci.

"Ty se zrovna ptej! Při horečce mi buší srdce, takže mi spát nejde; po paralenu mám klid tak dvě tři hodiny, než se horečka vrátí, nebo mám prozměnu víc energie, takže se mi spát nechce, i když jsem strašně unavená. Jsi prostě příšerná!"

"Jen se s tim neumíš sžít," říká mi vážným tónem.

S ní to prostě nemá cenu. Vymyslela jsem si proto vlastní plán...

"Kam najednou jdeš?! A proč se strojíš? Koukej si lehnout, vždyť je neděle!" dotírá na mě následující den ta přísná dozorkyně.

"Ále, potřebuju už krapet na vzduch. Jen kolečko kolem domu," říkám unaveně.

"Ale jen na chvilku, ať to nepřeženeš - ať si ještě pár dní spolu užijem!" dodala a snažila se přísně zvednout neexistující obočí. To určitě, ty psychopatko, říkám si sama pro sebe. Mužskýho jsem poslala nenápadně napřed a jakmile jsem se obula a sešla schody, zavelím: "Rychle nasedat a šlápni na to!" A když jsem v zatáčce podívala do okna obejváku, stála tam přilepená ke sklu a nechci říkat, co všechno jsem v její "tváři" viděla. Ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Mojí jedinou nadějí byla třinecká pohotovost...

"Kdes byla a co to máš v ruce??!!" spustí na mě po návratu jak na malou holku.

"Antibiotika a čípek!"

"Už jsem ti říkala, že antibiotika na mě nezabíraj!"

"Jenže kvůli tobě se mi rozvinula bronchitida, a na tu už jo!"

Ten její zkamenělej výraz do smrti nezapomenu. Záhy se ale změnil, chytla amok a zbělela jak sněhulák.

"Ty vůbec nic nevydržíš!!!" spustila hystericky.

"Moc si tady nevyskakuj!" Strčila jsem do ní a zavřela jí do ložnice. Rychle jsem si šla vzít první prášek ze tří. Tři prášky na tři dny. Něco silnýho, co má prej rychlej účinek. A protože teplota se zase vzmáhala, došlo i na speciální čípek. Půl hoďky po něm jsem byla jak znovuzrozená - po dlouhých dnech bez ustavičnýho bušení srdce z horeček.

Večer se mi podařilo konečně bez problémů usnout a ráno jsem vstala až v devět. Tenhle den jsem byla prakticky bez teplot. Cítila jsem, že vstát z postele už nebude tak těžkopádný. Přítomnost těžkých závaží postupně odešla. No a to samý by mělo udělat i to bezduchý stvoření - okamžitě ODEJÍT! Ale zdá se mi to, nebo se mojí vetřelkyni ta koule na krku o něco zmenšila? Vstala jsem, že jdu na wécko a pod ní na podlaze leží část tý odporný směsi bodlin, přísavek a vláken či co. A něco jakoby z ní i kapalo.

"Co ti je?" ptám se.

"Nic," a strnule koukala někam z okna. "Jen už teď vim, proč mě k tobě posílaj málokdy. S tebou spolupracovat je jako chtít v Čechách bohatou síť dálnic. Zkrátka nemožný!"

Ty tomu tak rozumíš, inženýrko, pomyslím si. Jen papouškuješ, cos kde pochytila od lidí...

"A abys věděla, dneska se cejtim mnohem líp, heč!" jí říkám. A na chvíli jsem si to spojila se zmenšením její hlavy.

"No právě," říká skoro smutně. "A já abych šla zase o dům dál..." dodala.

"Taky že se tý chvíle už nemůžu dočkat!" A vidim, jak jí při těch slovech zvlhly oči a že to, co z ní předtím kapalo, byly její slzy.

"Tohle tady na mě nezkoušej! Ještě tě mám litovat?!"

"Trochu porozumění a citu by snad neuškodilo," zašeptala.

Já snad špatně slyšim. "Porozumění? Vždyť ty škodíš, kam vlezeš!!"

"Ale jen na jaře a na podzim, a to je hrozně málo!" a rozbrečela se mi jak malý děcko.

Zabouchla jsem za tím sebelítostivým virem dveře a šla se do kuchyně najíst. Pořád jsem se otáčela, jestli mi zase nestojí za zády, ale překvapivě nikde nikdo. Dneska mi prozměnu i chutná, tak jsem toho snědla víc než v minulých dnech. Najedená se vrátim do ložnice a to stvoření leží s otevřenou pusou, ruka jí visí z postele a oči nepřirozeně dokořán. Nejdřív se totálně zděsim, ale pak na ní zkoušim mluvit a zvednout ji i ruku. Nic. Je mrtvá? Hurá! Je po ní! A začnu se pozvolna radovat.

"To seš najednou šťastná, co??!!" vylítla zničehonic z postele, kdežto já s křikem na druhou stranu ke skříni.

"Ale že tě už skoro nebolí noha, to je ti šumák!!" zaječela jak přišlápnutá myš.

"Jaká zas noha??"

"Klekni si!" snaží se mi přikázat.

"Před tebou?! Ani za zlatou grešli!" Pak mi ale došlo, že mě dlouho bolela noha z běhání a že se to výrazně zlepšilo.

"Máš pravdu," říkám s překvapením, když mi jde po dlouhý době si bezbolestně kleknout. Ale ten její pohled zas!

"A víš čím to je?" říká už zase plačtivě. "Tím vícedenním odpočinkem, ty nevděčníku nevděčná!" vyjekla a stočila se na posteli do klubíčka. "Ani nepoděkuješ, že jsem ti k něčemu užitečná..." a začala zas bulet. Tak to vypadá, že s touhle depkařkou už bude brzo ámen.

"Vstávej!" drcnu to schizofrenní klubko kolenem do zad. "Už tady nemáš co dělat. Koukej se spakovat a vypadnout!" Ona se ale vůbec nehne. To se mi snad jenom zdá. Ještě ji mám oblíknout a vyprovodit?!

"Tak snad máš v sobě ještě kus hrdosti, ne?" zkoušim to jinak. Načež se fakt zvedla a aniž by mi věnovala pohled, natož slovo, odplazila se mlčky z ložnice do předsíně a začala si obouvat boty. Když slyším jak bere za kliku, vstanu, abych se šla ujistit, že to celý jenom nehraje.

A to, co jsem uviděla scházet ze schodů, byl pro mě šok. Smutnej malej skřítek se svěšenou, už jen špendlíkovou, hlavičkou bez bodlin, přísavek a jakýchsi vláken či co, odchází bezvládně na svůj vlastní pohřeb. A kdyby člověk nevěděl, co je zač, dal by tomu snad i korunu. A možná i něco na cestu. Ale takhle jsem byla ráda, že ta Sviňa už maže pryč a teď už jen nepodlehnout soucitu.

"Jdi a už se nevracej!" volám na ní, když šlápla na poslední schod. Ale to už dělala, že neslyší.

"A opovaž se přijít na podzim!" pohrozila jsem na závěr.

Zavřela jsem konečně dveře a děkovala Bohu za další nový uzdravení. Po tom tejdnu se cejtim jak spráskanej pes a jen doufám, že na tu levou nohu to bude mít dlouhodobě pozitivní vliv. Pokud jo, tak pak můžu říct, že ta příšerná návštěva byla přeci jen k něčemu užitečná a že všecko zlý je nakonec k něčemu dobrý!