Bylo úterý po Velikonocích a odpoledne zničehonic zvonek. Zvednu domovní telefon a myslela jsem, že špatně vidim. Na kameře místo obličeje pohybující se koule a z ní kolem dokola trčící bodliny, přísavky a jakýsi vlákna či co. Po prvotním šoku si říkám, že jde asi ňáký děcko na ňákej klub do baráku a dost divnou hračkou mi dole kmitá před čočkou.

"Ahoj, pouštim," říkám, a ještě než položim sluchátko, klepe někdo na dveře. Kdo je zas tohle? A jdu otevřít. Za dveřma (asi) ženská, kterou nevim jak popsat, s hlavou plnou bodlin, přísavek a jakýchsi vláken, či co a vpředu miniaturní dírky, co zdánlivě připomínaly oči.

"No nazdar! Zato já jen tak nepouštim!" a už byla v předsíni.

"Co to má znamenat?!" rozčílila jsem se. "Jestli ihned neodejdete, zavolám policii!!"

"A to jako na co? Když už, tak doktora, ne?" říká s naprostým údivem, jako bych místo vajec chtěla dát do bábovky čajový pytlíky.

"Kdo vůbec seš?!" ptám se ruce v bok.

"To má bejt vtip?" říká namyšleně a sedá si na lavici, aby si zula boty. "Do večera, nejpozdějc zítřejšího rána, ti to dojde holčičko."

"COŽE?!!! Nikdo tě sem nezval, tak..."

"Jasně, že ne..."

"Tak koukej vypadnout!"

"Hele, dost už těch keců!!" vykřikla nadřazeně a praštila botou o zem. "Copak s ViRózou se diskutuje?!" a takovou mi ji natáhla, že jsem z předsíně letěla rovnou na postel a rozbolel mě z toho celej člověk.

"Tak, a teď se ani nehneš, je ti to jasný?!" a lehla si vedle mě, že tu má jako dozor. Nezmohla jsem se na slovo.

"Jen na záchod, pro pití, trochu najíst a tim to končí," říká s hlavou směrem ke mně a ty její voči - svatej Priessnitzi! - radši jsem přes hlavu přetáhla peřinu...

"A jak si mám asi pro něco dojít, když mi kvůli tobě tluče srdce jako zvon?" osmělila jsem se navečer po pár ubohých hodinách spánku.

"Vem si snad paralen, ne?! To se obvykle dělá..." řekla, jako bych byla úplnej tydýt a pleskla se přitom rukou přes celej ksicht. A když jsem si poprvé naměřila 38, bylo mi jasný, že má ta mrcha pravdu. Vzala jsem si, co mi řekla, a vracela se k posteli.

"A horkej čaj pít jako nebudeš??" zvedla se z leže na lokty. Na hádky jsem pomalu ztrácela sílu, tak jsem se otočila a šla si ho udělat.

"A jakej?" ptám se ještě ve dveřích.

"No to snad ne..." a žuchla zpátky na postel. Sáhla jsem teda po heřmánku a když byl hotovej, pila jsem ho radši v kuchyni.

"Neříkej mi, že nemáš med a citrón?!" ozvalo se hned z vedlejší židle. Svatej Stoptussine! Já se tak lekla! Ta otrava mě jen tak nenechá. Pro klid v duši jsem si obojí dala do čaje.

"A poď si už zase lehnout."

"Vždyť to ještě nemám dopitý!"

"Budeš srkat v posteli."

Fakt hroznej tenhle tvor...

"Tekutiny, ovoce, spánek a klid. To je snad každýmu jasný, ne?" říká.

"Hej! Takhle mě přepadnout po sto letech, navíc když mám to nejhorší za sebou, a ještě k tomu hned po Velikonocích, to není žádnej med! Tak co po mně chceš?!"

"Třeba ten med?" a ta koule někde pod "očima" vykouzlila škleb.

Po několika dalších hodinách, když už byla tma a horečka opadla, jsem se cítila líp, a tak jí to říkám.

"To se děvenko vůbec neboj, tak rychlý to zas nebude..." Já ji dám děvenku, tlučhubě jedný! A do rána mě bolel krk a 39 na teploměru.

"No skvělý!" říkám nevyspalá po první noci. "Koukám, že celková slabost ti nestačí! Teď ještě bolest v krku a kašel?"

"No hlavně, že se dovoláváš Priessnitze a Stoptussinu, ale zkusit něco z toho, to ne, že jo!"

"A seš si jistá, že Stoptussin je správně? Co když je lepší Mucosolvan?"

"Víš co, nejsem tvoje matka. Rozhodni se sama podle příznaků. Už mě nebaví ti pořád radit."

Nad tou neskutečnou drzostí jsem jen lapala po dechu a už jsem se neovládla.

"Náno!" vykřikla jsem.

"Lenochu!"

"Manipulantko!!"

"Pacientko!!"

"Ty hnusná CHŘIPAJZNO!!!"

"... tyjo, takhle hezky mi už dlouho nikdo neřekl..." řekla s dojetím v hlase a bylo vidět, že na něco vzpomíná. Prostě hrůza, tahle ježibaba!

Když mi příští den vyskočila další devětatřicítka, hledala jsem nejrůznější varianty, jak zmírnit všechny příznaky. Neúspěšně.

Byl pátek. Ode dneška dál už jsem měla skoro pořád 38 stupňů Celsia. "To nemyslíš vážně?" říkám jí v tu chvíli už drsným chraplavým hlasem.

"Venku jsou tak krásný dny a já tu jenom ležim!"

"Takovejch dnů ještě bude," mávla rukou. Co od ní taky jinýho chtít...

Suchej kašel přešel na vlhkej a za chvíli mě čekal živej přenos svatby z nedalekýho Kostelíka, na který jsem chtěla fyzicky bejt, ale kvůli tý potvoře ji sledovala aspoň na youtube.

Říkám jí, jak to těm snoubencům náramně sluší a když se mi podívala přes ruku, vypadlo z ní: "Vůbec ne. Vypadaj moc zdravě. A taky mladě. K takovým se dá těžko dostat. Mně se nejvíc líbí malý nemocný děti a starý nemocný lidi." Proč se s tím exotem vůbec bavim?!

Celej den jsem se převalovala a hledala lepší polohy.

"Nechci zase rejt, ale proč máš pod sebou tolik polštářů?" ptá se mě zčistajasna.

"Asi proto, že mě kvůli tobě už bolí celý tělo a nevim, jak si mám lehnout!" já na to vztekle.

"Vypadáš jak vystřižená z eldéenky." A jak vyprskla smíchy, odpadla jí z hlavy jedna bodlina.

"Já tě fakt nesnášim!!" A švihla jsem jí polštářem po "hlavě" (totiž virový kouli).

"No tak to prrr! Ne tak zhurta!" bránila se dotčeně.

"Už abys zmizela!" říkám. "Kdy vůbec plánuješ odchod??"

"Bože, ke komu si mě to poslal?!" a obrátila voči v sloup. "Copak tohle se říká předem?" a otočila se na posteli zády ke mně.

Napadlo mě jít se mrknout do lékárničky, jestli by se mi mohlo ještě něco hodit. Hrabu a hrabu a najednou v ruce držim skrytej poklad.

"Biseptol?!" ozvalo se přes rameno. Myslela jsem, že je po mně. Ona to snad dělá naschvál! "Ten si nech na další zánět močáku, na mě tohle neplatí. Zapomeň!"

Strčila jsem ho teda zpátky.

"No tak mám lepší nápad." A šla jsem si obstarat "priznicovej" zábal na krk i hrudník a přes obojí omotala velký zimní šály.

Když jsem pak vešla do ložnice, říká mi: "Neviděl jsi pacientku, medvěde?" Haha, moc vtipný!

To zas bude noc, povzdechla jsem si. Ta nestvůra se furt tlačí na moji stranu. Ještě pár dnů a z jejích kopanců mi vylezou modřiny.

"Ty pořád nespíš?" ptá se to monstrum uprostřed noci.

"Ty se zrovna ptej! Při horečce mi buší srdce, takže mi spát nejde; po paralenu mám klid tak dvě tři hodiny, než se horečka vrátí, nebo mám prozměnu víc energie, takže se mi spát nechce, i když jsem strašně unavená. Jsi prostě příšerná!"

"Jen se s tim neumíš sžít." S ní to prostě nemá cenu. Vymyslela jsem si proto vlastní plán, kterej jsem ještě ten večer sdělila mužskýmu...

"Kam najednou deš?! A proč se strojíš? Koukej si lehnout, vždyť je neděle!" ptá se mě následující den ta přísná dozorkyně.

"Ále, potřebuju už trochu na vzduch. Jen kolečko kolem domu," říkám unaveně.

"Ale jen na chvilku, ať to nepřeženeš - ať si ještě pár dní spolu užijem!" dodala a snažila se zvednout neexistující obočí. To určitě, ty psychopatko, říkám si sama pro sebe. Mužskýho jsem poslala nenápadně napřed a jakmile jsem se obula a sešla schody, zavelím: "Rychle nasedat a šlápni na to!" A když jsem v zatáčce hodila voko k nám do obýváku, stála tam přilepená ke sklu a nechci říkat, co všechno jsem v tý tváři viděla. Ale to už mi v tu chvíli bylo jedno. Mojí jedinou nadějí byla třinecká pohotovost...

"Kdes byla a co to máš v ruce??!!" spustí na mě po návratu jak na malou holku.

"Antibiotika a čípek!"

"Už jsem ti říkala, že antibiotika na mě nezabíraj!"

"Jenže kvůli tobě se mi rozvinula bronchitida, blbko!"

Na ten její zkamenělej výraz do smrti nezapomenu. Záhy se ale změnil, chytla amok a zbělela jak sněhulák.

"Ty vůbec nic nevydržíš!!!" začala na mě řvát.

"Moc si tady nevyskakuj!" Strčila jsem do ní a zavřela za ní dveře do ložnice. Ihned jsem si šla vzít první prášek ze tří. Tři prášky na tři dny. Něco silnýho, co má prej rychlej účinek. A protože teplota se zase vzmáhala, došlo i na speciální čípek. Půl hoďky po něm jsem byla jak znovuzrozená - po dlouhých dnech bez ustavičnýho bušení srdce z horeček...

Večer se mi podařilo konečně bez problémů usnout a ráno jsem vstala až v devět. Tenhle den jsem byla prakticky bez teplot. Cítila jsem, že vstát z postele už nebude tak těžkopádný. Přítomnost těžkých závaží postupně odešla. No a to samý by mělo udělat i to bezduchý stvoření! Ale zdá se mi to, nebo se mojí vetřelkyni ta koule na krku o něco zmenšila? Vstala jsem, že jdu na wécko a pod ní na podlaze leží část tý odporný směsi bodlin, přísavek a vláken či co. A něco jakoby z ní i kapalo,

"Co ti je?" ptám se. Vypadala dost divně.

"Nic," a strnule koukala někam z okna. "Jen už teď vim, proč mě k tobě posílaj málokdy. S tebou spolupracovat je jako chtít v Čechách bohatou síť dálnic. Zkrátka nemožný."

Ty tomu tak rozumíš, inženýrko, pomyslím si. Jen papouškuješ, cos kde pochytila od lidí...

"Náhodou! Dneska se cejtim mnohem líp." A na chvíli jsem si to spojila se zmenšením její hlavy.

"No právě," říká skoro smutně. "A já abych šla zase o dům dál..." dodala.

"Taky že se tý chvíle už nemůžu dočkat!" A vidim, jak jí při těch slovech zvlhly oči a že to, co z ní předtím kapalo, byly její slzy.

"Tohle tady na mě nezkoušej! Ještě tě mám litovat?!"

"Trochu porozumění a citu by snad neuškodilo."

Já snad špatně slyšim. "Zato ty škodíš, kam vlezeš!"

"Ale jen na jaře a na podzim, a to je hrozně málo!" a normálně začala brečet.

Zabouchla jsem za tím sebelítostivým virem dveře a šla se do kuchyně najíst. Pořád jsem se otáčela, jestli mi zase nestojí za zády, ale překvapivě nikde nikdo. Dneska mi prozměnu i chutná, tak jsem toho snědla víc než v minulých dnech. Najedená se vrátim do ložnice a to stvoření leží s otevřenou pusou, ruka jí visí z postele a oči nepřirozeně dokořán. Nejdřív se totálně zděsim, ale pak na ní zkoušim mluvit a zvednout i ruku. Nic. Je mrtvá? Hurá! Je po ní!

"To seš najednou šťastná, co??!!" vylítla zničehonic z postele, kdežto já s křikem na druhou stranu ke skříni.

"Ale že tě už skoro nebolí noha, to je ti šumák!!" ječela celá šílená.

"Jaká zas noha?"

"Klekni si!"

"Před tebou?! Ani za zlatou grešli!" A ve vteřině mi docvaklo, že mě už od listopadu bolí z běhání ta levá noha a že se to za poslední tejdny tak zhoršilo, že jsem na tu nohu byla i sprostá.

"Máš pravdu," říkám s překvapením, když mi jde po dlouhý době si bezbolestně kleknout. "To je tim vícedenním odpočinkem!" spokojeně konstatuju. Ale ten její pohled!

"Nevděčníku nevděčná!" vyjekla a stočila se na posteli do klubíčka. Tak to vypadá, že s touhle depkařkou už bude brzo ámen.

"Vstávej!" drcnu to klubko kolenem do zad. "Už tady nemáš co dělat. Koukej se spakovat a vypadnout!" Ona se ale vůbec nehne. To se mi snad jenom zdá. Ještě ji mám oblíknout a vyprovodit?!

"Tak snad máš v sobě ještě kus hrdosti, ne?" zkoušim to jinak. Načež se fakt zvedla a aniž by mi věnovala pohled, natož slovo, odplazila se mlčky z ložnice do předsíně a začala si oblíkat boty. Když slyším jak bere za kliku, vstanu, abych se šla ujistit, že to celý jenom nehraje.

A to, co jsem uviděla scházet ze schodů, mě ohromilo. Smutnej malej skřítek se svěšenou, už jen špendlíkovou, hlavičkou bez bodlin, přísavek a jakýchsi vláken či co, odchází bezvládně na svůj vlastní pohřeb. A kdyby člověk nevěděl, co je zač, dal by tomu snad korunu. A možná i něco na cestu. Ale takhle jsem byla ráda, že ta Sviňa už maže pryč a teď už jen nepodlehnout soucitu.

"Jdi a už se nevracej!" volám na ní, když šlápla na poslední schod. Ale to už dělala, že neslyší.

"A opovaž se přijít na podzim!" pohrozila jsem na závěr.

Zavřela jsem konečně dveře a děkovala Bohu za další nový uzdravení. Po tom tejdnu se cejtim jak spráskanej pes a jen doufám, že na tu levou nohu to bude mít dlouhodobě pozitivní vliv. Pokud jo, tak pak můžu říct, že ta příšerná návštěva byla přeci jen k něčemu užitečná a že všecko zlý je nakonec k něčemu dobrý...