Nostalgicky si prohlížím staré fotky (ani nevím, jak je tahle stará) a skrze barevné vzpomínky si uvědomuji tolik prožitého. V únoru jsme měli 22. výročí od svatby. Ten den ale proklouzl skrz prsty jako písek z otevřené dlaně. I za normálních běžných let je totiž datum naší svatby něco jako nejmladší z pěti blízko sebe narozených dětí (rozuměj páté v řadě rodinných, krátce po sobě jdoucích oslav od začátku prosince až do konce ledna), které se tak trochu plete pod nohama, když je doma plno práce. Natož, když jsou roky nenormální. Zkrátka na to výročí už nezbyla energie, a tak jsme ho prostě "přeskočili".

(Popravdě, měla jsem zrovna několikadenní depku a neměla vůbec chuť něco slavit).

Ale výročí, to je jenom datum. Kdežto manželství, to je vztah. Každodenní. V dobrém i ve zlém. Ve štěstí i v neštěstí. V radosti i v pláči. V legraci i hádkách. V lásce i hořkosti. Ve smíření i v boji.

Ale to je důležité: vytrvalost.

Vzpomeň si na to, až půjdeš do strmého kopce. Kdo jde do kopce, jde na vrchol. Odměnou za vytrvalost jsou ti pak krásné výhledy, spokojená mysl a vůbec spoustu věcí, které asi nesouvisí s dnešní velikonoční nedělí...

Anebo snad souvisí?

Ježíš prošel smrtí a je vzkříšený. Ano, tomu věřím. A právě to mi dává sílu ŽÍT. Jít stále do kopce.

Dojít až na vrchol.

A pak konečně do Jeho věčné náruče.

Ani nevím, proč to vlastně píšu. Vždyť jsem už od rána unavená...

Jenže si nostalgicky prohlížím staré fotky (ani nevím, jak je tahle stará) a skrze barevné vzpomínky si uvědomuji tolik prožitého...

Žít život. A život žít. Já. Ty. Muž. Žena. Děti. Zdraví. Nemoc. Naděje. Příroda. Slunce. Déšť. Nakonec smrt. Na chvíli. Pak nový Začátek v(d)ěčnosti.

V Boží Přítomnosti.

(A taky pivo a čokoláda :D!!!)