Celej den mělo bejt slunečno, a to by byla škoda trávit ho někde v nížinách. Bylo rozhodnuto - přejdu Ondřejník. Prosimvás, uznejte mi, že to byl přechod :D! Jako OK, přechod Beskyd, Šumavy, Fatry nebo Korsiky je sice úplně jinej level, ale kdy já budu mít k něčemu z toho příležitost? Tak aspoň jeden malej skromnej přechodek, přechodeček Ondřejníčku!

Něco vám ale řeknu: jakmile jsem vystoupala na vrchol, kde mě totálně dostaly místní výhledy, okamžitě jsem věděla, že tohle je tady v okolí první místo, na který se budu s velkou chutí vracet. Protože co na horách miluju nejvíc, jsou právě výhledy. A tady jsou navíc místy třistašedesátistupňový!

Ale pojďme na začátek...

Po hodinový jízdě vlakem směr Frýdlant nad Ostravicí (se dvěma rychlými přestupy) jsem začala start v Kunčicích pod Ondřejníkem. Mělo by se to tu ale jmenovat spíš "pod Skalkou", protože nejenže právě ta se tyčí nad Kunčicema, ale se svou výškou 964 m je o 74 m vyšší, než sám Ondřejník, jehož vrchol mě čeká až za několik hodin. Takže z Kunčic jdu po modrý a hned od vlaku vidím svůj první cíl: obří kopec Skalka, na kterým mám podle map stanout za dvě hodiny, přitom jsou to jen tři kiláky (asi ti teda došlo, jakej je to krpál).

Ale páč už nejsem žádný béčko, totiž už jsem krapet rozchozená, jsem nahoře už za hodinu, i když cestou fotím a nabírám vodu ze studánky, abych si měla z čeho uvařit pozdější oběd a odpolední kávičku. Rychle jdu hlavně první část cesty na Skalku, páč tu kopec ještě není tak brutální. Pomalejší tempo si dovoluju až ve druhý, suťovitý a dost strmý, části.

Dopředu jsem si plánovala trasu, ale jak celkově vypadá prostředí nahoře, jsem netušila. Myslela jsem, že budu chodit lesem. A teprve na hřebeni jsem byla překvapená, jak je to všude holý a vykácený (místní týpek říkal, že je to z dob kůrovcový kalamity a že tu před časem vysázeli na 1600 stromů různých druhů). Pro někoho možná smutnej pohled, ale já byla vděčná za ty úžasný výhledy na úplně všechny strany! A stromy, ty zase dorostou...

Ač jsem se z map dozvěděla, že na Skalce mě čeká lesní bar, před odjezdem mi to nějak vypadlo z mozku a táhla jsem s sebou ovocnýho birella. Jenže bar byl tak nabušenej, že mi bylo "líto" si tu nic nekoupit. Přece jen se s tím vším sem někdo táhnul (jo, na cedulce píšou, že pořád sháněj šerpy). Prohlížím nabídku alko i nealko a "kupuju" (tzn. ukládám papírovou stovku pod malej kámen a strkám do boční přihrádky) si Lišku a malinkatej sekt (kterej si nakonec vypiju až doma za odměnu).

Vyholenej Ondřejník a lesní bar s úchvatným výhledem

Tady u báru se dávám do řeči s postarším chlápkem, co projel na kole Jizerky a byl i na Ještědu. Můj člověk. Vypráví, jak dvakrát viděl medvěda a jednou rysa. To druhý mu závidím.

"Jenže dneska ty sociální sítě...," pokračuje. "Někdo oběhne kopec, nafotí nesmyslný fotky, práskne to třeba na fejsbuk a pak se tam všichni nahrnou. Jako o čem to je?" Hmm, asi to nebude můj člověk :D.

Po chvíli se loučíme a já popocházim k prvnímu panoramatickýmu výhledu na královnu Beskyd a její poddané - Lysá hora a okolní kopce v celý svý kráse. Připadám si, že stojím v Jizerkách a přes Liberec se dívám na protější Ještědský hřbet, páč přesně tak to tu vypadá. Vlastně přesně ne, chtělo by to "lyšský" vysílač posunout trochu doprava...

Je tu pár laviček zabraných několika diváky. Já mám ale v plánu posedět o pár minut dál...

Konečně přicházím k prvnímu přístřešku. Vypadá úžasně, nově a v tom samém stylu jsou na trase ještě další. A právě TADY si jdu uvařit svůj první oběd v přírodě! Nemám s sebou ani nůž, vařečku nebo struhadlo, ale instantní sušený jídlo od značky Summit To Eat, který jsem si v zápalu outdoorových nákupů pořídila koncem loňska, ale nebylo kde a jak využít. Teď tu mám boloňský těstoviny výborný kvality, který stačí zalít vroucí vodou, důkladně zamíchat, utěsnit a nejdřív po 8 minutách začít baštit. Jídlo je fakt moc dobrý a jediný, čeho lituju, je absence dobrýho sýru na posypání. Opravdu milým zjištěním je, že i ve vydatným větru bylo těch 300 ml vody uvařených za pár minut. Rychlý, chutný, jednoduchý a praktický. Tohle mě prostě baví!

Obědová pauza (pití Liška á la Birell vyrábí firma z nedaleký Stříteži)

Po obědě opouštim tu nejlepší restauraci pod sluncem (jakože doslova!) a jdu dál po hřebeni a chvíli lesem, kde si můžeš představit, jak to tady vypadalo před kůrovcem. Potom se přede mnou objeví další strmej kopec, a to už je náš Ondřejník (890 m). Měla jsem v plánu jít dál po modrý, ale to bych samotnej vrchol akorát obešla bokem, což bych si neodpustila, týralo by mě svědomí a dalších čtrnáct dní bych se uprostřed noci budila hrůzou s hlubokým cizím hlasem v hlavě: "P r o č j s i m ě o b e š l a ?!?!"

To mi za to fakt nestálo, tak jsem se... tak jsem se rozhodla, že si v dalším přístřešku pod kopcem nejdřív uvařim kafíčkooo! Jo, páč i to jsem s sebou měla čistě na otestování. Ono kdybyste viděli to panoráma, na jaký se odsud dá koukat, museli byste si tady to kafe dát, i kdybyste ho s sebou neměli a pohybem prázdný ruky jen dělali, že ho jako popíjíte :D.

Cestou směrem na vrchol Ondřejník a čas na kávu

Po odpolední kávičce jsem se znovu vydrápala do kopce a tady - TADY! - teprve začaly ty nejvíc epický výhledy na všechny světový strany.

Pohled nalevo i napravo z hřbetu Ondřejníku

Už předtím po cestě mě napadlo, že prostě na Ondřejníku musím nutně někdy přespat. Jen si to představ - ten nádhernej západ slunce večer a východ zrána... Ještěže jsem nebyla líná a nešla po modrý. Cesta tudy k samotnýmu vrcholu je turisticky neznačená, zato ale na vrchu příjemná a pohodová. A na jejím konci, na samotným Ondřejníku, jsem si prozměnu připadala jako kdysi na Ještědu s výhledem na okolí Ralska se samostatnými špičatými vrcholy. Jedním slovem NÁDHERA.

Vrchol Ondřejníku (890 m)

Je tu jediná lavička, na který jsem aspoň udělala fotku mýmu kámošovi batohovi, aby měl taky něco na památku a pak už hurá - jak jinak než hodně strmým svahem - z kopce dolů o 200 výškových metrů níž na Kubalánky, kde jsem se napojila na zelenou a šla po východní boční straně hřebene směrem zpátky.

Sešup z Ondřejníku, červená chata Ondřejník a cesta po úbočí hřebene na vlak

Tady mě už nečekaly žádný kopce, takže jsem pojala úmysl stihnout vlak, kterej měl jet za třičtvrtě hodiny, přičemž mapy říkaly, že do cíle, totiž na vlakovou zastávku v Čeladné, se dostanu o hodinu dýl. To znamenalo jediný: nasadit rychlý tempo. Jak jsem si zhruba každých 15 minut aktualizovala čas, co mi zbejvá do cíle, rychlý tempo jsem musela měnit na ještě rychlejší, pak ultrarychlý, až jsem nakonec po závěrečný žlutý musela běžet :D. Ta naštěstí (pro mě) vedla přímo pod sjezdovkou, takže to z kopce bylo celkem oukej. Válet sudy by bylo rychlejší, ale do vlaku bych přišla jako prase.

Seběhnutí po závěrečný žlutý, která vede pod sjezdovkou a vlaková zastávka Čeladná

A jak jsem doběhla na asfaltku, věděla jsem, že když bych teď šla, budou se mi akorát podlamovat kolena, takže jsem to doběhla až do stanice. Ještěže tak! Vlak mi totiž jel za 6 minut. To akorát stačilo k rychlýmu protažení končetin. Tak tak jsem důchodcovsky vylezla dva náročný schůdky do vlaku a pak už jen cítila obrovskou úlevu v nohách a v hlavě náramně vyvětráno díky zážitkům z dnešního výletu.

Pár videí z výletu najdete na mé facebookové stránce.

Tak ahój a zážitkům zdar!