Jak k nám přišel Ježíšek? Jako vždycky. Zčistajasna, neohlášeně, s veselými zvuky a bez skrupulí. Překvapil nás s předstihem třetí adventní neděli a měl z nebe štěstí, že jsme vůbec byli doma. Krátce po snídani jsme totiž eventuální program dne pověsili na hřebík s tím, že ho sundáme nejdříve po obědě a šli jsme poslouchat online nedělní kázání. Těsně před jeho koncem se po zaznění zvonku v domovním sluchátku ozvalo: 

„Tady Jééžííšéék!!!“ 

Vylekané telefonní dráty přenesly vánoční poselství až do nedalekého obýváku, takže jsem rychle poznala, kdo se za pseudonymem skrývá. A teď honem. Zvát či nezvat? Být či nebýt? Vždy se hraje o vteřiny.

„Počkej, Jarmilko, já ti jdu otevřít!“

Dneska prostě nešlo říct: „Víš, my teď nemáme čas, máme něco důležitého, někam zrovna musíme jít, uklízet byt, vařit…“ atd. 

I kdyby to byla pravda, nic z toho není zárukou, že Jarmilky reakce bude: 

„Aha, tak já teda přijdu jindy.“ Ona totiž „moc ráda půjde s námi“, s úklidem mi „rozhodně ráda pomůže“ a při vaření bude jen „sedět a povídat (!)“ 

O všem rozhoduje jen jediné: jestli otevřít dveře a pustit domů průvan. Pak to znamená, že ho máme okamžitě v kuchyni.

„Dáš si kafe?“

„Jó, to víš že si dám Terezko!“ a mohutné ruce už střídavě objímaly moje ramena, krk i pas a hlava se tiskla k tělu.

„Já jsem tak šťastná, že vás zase vidííím!“ 

Nějak podobně člověka vítá jen pes nebo dítě před dorosteneckým věkem. Jarmilka je ve skutečnosti to druhé, i když je jí kolem padesáti.

„Nesu vám dárečky!“ 

Jo ták! Význam pseudonymu byl tedy odhalen.

„No ne! Tos přece neměla Jarmilko! Ty jsi tedy celá ze zlata...“

„Viď?!!“ A s lehkou přísností dodává: 

„To je hlavně pro kluky, tak jim to koukejte dát až pod stromeček, ne abyste jim to dávali dřív!“

Při pohledu do tašky plné expiračně polomrtvých sladkostí mě napadlo, že Jarmilka asi v poslední době hodně citově strádala, když se odhodlala za svých „málo peněz“ nakoupit „hodně muziky“ v obchodě zaměřeném na prošlé potraviny z Německa. Bylo to od ní moc milé.

„Tak co nového na Duze?“ ptám se na novinky v denním stacionáři s chráněným bydlením, kde Jarmilka už hodně let žije.

„Ani mi nemluv! Ani mi nemluv! Dyť my sme nemohli vystrčit nos ani za bránu, furt takhle zavřený, no hrůza… Celejch čtrnáct dní, čtrnáct dní, představ si, Terezko…“

„To věřím, Jarmilko, to věřím…“ a začínám se stydět při představě, že bych Ježíškovi přes sluchátko oznámila: „Nezlob se, ale dnes jsme hodně unavení…“

Jarmilka by své přátele napočítala klidně na prstech všech čtyřech končetin. Šest prstů jsou Přibylovi se dvěma psy a my dva. Pár dalších prstíků bydlí na Duze a ten zbytek jsou ti, se kterými se ve městě spíše spřátelila Jarmilka.

Její život na barvách duhy ale postaven zrovna není. Na dvě části, nebo spíše dva životy, se ale každopádně (podle jejích slov) dělí: na tu ve Zběšičkách a na tu v Písku. Jinými slovy na mnohaletý pobyt v domově pro osoby se zdravotním postižením a na vysvobození z tohoto „pekla“ do „nebe“ s podpisem Duhy, kde má svůj byteček a může chodit ven, kdy chce.

Je to vypravěč, který dokáže posluchače nevinně ošálit, když svůj snadno uvěřitelný (a stále opakovaný) popis toho, co v mládí prožila, pozvolna opouští, chytá svou postavu za podpaží a vrhá jí do jiného světa: 

„… a tenkrát jsem se rozhodla, že toho černocha vysvobodím z vězení. Tatínek byl totiž bachař, ale moc hodný a rozhodli jsme se spolu, že toho černocha zachráníme. No a pak jsem ho potkala na ulici, ptal se mě, kam jdu, a furt mi děkoval za to vysvobození. Ale já mu říkala, za co byste děkoval? Dyť já to udělala moc ráda! Proč bych něco takového neudělala? To je přece normální se takhle zachovat. No řekni, Terezko!“

„To víš, že jo, Jarmilko, udělalas to správně.“

Také je to nadšená sběratelka receptů, podle kterých údajně vaří, přestože neumí číst. Když jsem si tím nebyla zpočátku jistá, napsala jsem jí nějaký recept velkými písmeny na kus papíru a požádala jí, aby to po mě přečetla. Nedokázala to.

„Nevadí, Jarmilko, oni ti to na Duze přečtou a pak mi přineseš ochutnat…“

„Jó Terezko, přinesu, ráda!“ Od té doby jí skoro vždycky nějaký recept napíšu.

První roky jejího života byli do určitého okamžiku docela pěkné. Dědeček vyřezával loutky a měl rád knihy. Babička zase měla obzvlášť ráda Jarmilku. Pak jí ale opilá máma asi v 7 letech praštila takovou silou půllitrem do hlavy, že Jarmilka ztratila paměť.

Někdy se rozpovídá víc, někdy méně. V extrémním případě je to práce na směny, po cca půl hodince. Jako třeba tuhle neděli, když u vchodu hned prohlásila: 

„Já tu budu dneska celý den, až do večera, a pak mě Ondro můžeš odvézt domů.“ Na to by jeden nestačil, a ta půlhodinka v křesle nebo kdekoli, jen ne v kuchyni, člověku prospěje.

„Co já bych bez vás Ondro, Terezko, byla! Vždyť vy jste moje rodina, to vy jste mi ukázali v životě cestu. Takové přátele, jako jste vy, už nikdy mít nebudu. Vždyť já si vás vůbec nezasloužím. Né, opravdu, bez vás bych byla úplný nic,“ říká vždycky s hlubokým přesvědčením a pocitem, že si nic z toho nezaslouží a my zase víme, že jsme její život rozhodně natolik neovlivnili, abychom si zasloužili taková slova. Jenže Jarmilce bohatě stačí k radosti a vděčnosti jen to, že jí jdeme otevřít dveře a pozveme jí dál…

(O tři dny později):

„Tady kůzlátka, tady kůzlátka! Otevřete vrátka!“

Tak jo: „Dáš si kafe?“

„Jó, to víš že si dám Terezko! Terezko já tě nemít, tak spadnu někam z mostu.“

(Jména osob byla změněna)