Tak má Ju za sebou dvě vyšetření (magnetická rezonance hlavy a páteře) v Brně. To první dopadlo dobře, z druhého ve čtvrtek ještě neměli výsledky, ale předpokládáme - zvlášť když nám nikdo v pátek nevolal - že i páteř je vpořádku. Děkujeme všem za modlitby! Byly to dny s napětím, které díky Bohu polevilo.
Chci se ještě vrátit k tématu předchozího článku, kde jsem psala o "poloprázdné nádobě". Vnitřní záležitosti člověka jsou opravdu velmi zajímavé. A zajímavé je rovněž to, jak tyto vnitřní pochody ovlivňují nejen psychickou stránku, ale i fyzickou. Takže můžeme rovnou říci zdravotní. O tom jsem se ještě nezmínila, ale například mě zhruba od listopadu loňského roku (čili asi měsíc po Ju operaci) začalo nejprve pozvolna, po několika týdnech už denně (díky Bohu ne v noci), lupat v uchu. A pokračovalo to další asi tři čtyři měsíce. Začalo to ráno, odpoledne to bylo horší a k večeru už jsem si musela často držet ucho (i když to nepomohlo), abych alespoň potlačila nepříjemný pocit. Po nějaké době jsem se snažila vygooglit možné příčiny tohoto jevu a
mezi nejhorší možné příčiny patřil nádor (teď už vám přesně neřeknu čeho, ale něčeho v oblasti ucha, co je prý dost těžko operovatelné). Takže si dovedete představit (i když asi spíš ne), jaké vedlejší obavy mě přepadly. "Abych ještě já měla nádor - to je snad vtip?!" Samozřejmě, že jsem brala v úvahu i možnost, že je tento jev způsobený stresem. Když už to trvalo několik měsíců a už už jsem se chtěla objednat na ORL (do té doby jsem měla spoustu péče kolem Ju), Ondra párkrát přiložil své ruce k mému uchu a modlil se za něj (mohl to udělat už dávno, ale já si na to víc stěžovala až když to bylo nesnesitelné). Lupání pak pozvolna přestávalo, až nakonec zcela odeznělo. Kdy, to vůbec nevím právě tím, že to bylo pozvolna a pokud mě to významně netrápilo, nesoustředila jsem se na to. Za ty měsíce jsem si na určitý stupeň lupání už totiž zvykla.
Během Ju léčby mi psala maminka, jejíž dceru před mnoha lety v Brně také operovali kvůli nádoru. Celou nemoc i léčbu s napětím zvládala a teprve když už bylo po všem, skončila na práškách. Organismus v čase hrozby jede v bojovém módu a když je po všem, může přijít kolaps. Můžeme tedy říci, že je to vlastně normální. Tělo i duše se uvolňuje a začnou se ozývat známky předchozího boje. Organismus potřebuje dlouhodobou regeneraci.
Teď jsem dočetla knihu o anglikánském biskupovi, který onemocněl rakovinou (někdy v 80. letech myslím), kdy se o něj s vypětím sil starala jeho žena. Už po několika měsících začala ona sama mít zdravotní potíže, kvůli kterým musela vyhledat lékaře.
Milovaní, snášíte-li své životní boje bez podobných průvodních negativních jevů, nepovyšujte se později nad druhé, nesuďte, nesrovnávejte a jenom děkuje Bohu, že vás takových věcí ušetřil. Asi netřeba vysvětlovat, že každá "nádoba" je originál. Krom toho, nikdy nevíte, zda vás samotné nepotká něco mnohem horšího. I já se (teprve až!) začátkem října dostala do fáze, kdy jsem se kvůli vnitřní přecitlivělosti a občasným vyšinutím mysli rozhodla brát (ta nejlehčí možná) antidepresiva. Ovšem vydrželo mi to asi měsíc. To proto, že jsem později zjistila, že to nejde dohromady s pivkem, vínkem... a to si během zimních večerů občas ráda dopřeji :). No a taky jsem se už cítila pak trochu vyrovnaněji, i když...
Takže, přátelé, pokládám za velmi důležité zmínit i takovéto pobitevní stavy, poněvadž si to okolí vůbec nedovede představit. Také ovšem to po něm nemůžeme vyžadovat. Není to ničí vina. Chci tím také proto povzbudit ty, kteří jsou v postbojovém stavu, aby si bedlivě (ano, klidně i přísně) hlídali sami sebe a svému okolí, ale i sami sobě(!) řekli jednoznačné NE na nejrůznější požadavky, o kterých tušíte, že byste je nezvládli.
A vám všem, kdo jste v postbojovém stavu přeji ticho, klid, bezpečí, útěchu a všechny důležité věci napomáhající regeneraci. A nezapomeňte, že to vše najdete především v náručí živého Boha.