Pod tímto slovem si nejspíš představíme někoho, kdo tak i na první pohled vypadá. Ale nemusí to tak být. Vyčerpaný člověk se klidně může usmívat, v přítomnosti milého společenství může mít i rozzářenou tvář, může být povídavý, sdílný, můžete ho potkat, jak jde právě od kadeřníka... ale v jeho nádobě už není tolik množství, co předtím, ani ta nádoba plné množství nepojme. Vím to, protože je to můj případ. A velice samu sebe překvapuji. Například jsme za poslední dobu byli na několika návštěvách, jelikož už to bylo "k tomu". Nicméně, celý druhý den jsem se vždy cítila, jakobych namísto té návštěvy pracovala v dole. Třetí den už to bylo o něco lepší a ten další už zase v pohodě. Nejdřív jsem nechápala, Z ČEHO jsem tak unavená. Až po několikáté mi došlo, že z návštěvy. Přitom jsem se na návštěvu pokaždé těšila. Reakce mojí mysli a těla mě ale překvapila. Postupně se to ale zlepšuje. Dokonce i svému sdílnému muži poslední dobou častěji říkám, aby mi to nebo ono vůbec neříkal. V těchto dnech si například oblíbil sledování kvality vzduchu na Slezsku, o čemž mě začal informovat ("Ták, dnes má být krásný svěží vzduch," nebo: "V tyto dny je tu nejhorší vzduch z celé střední Evropy."). Zajímavé to určitě je, dřív bych to asi taky řešila, ale teď mám pocit, že by mě už samotné vědomí špatného vzduchu negativně ovlivňovalo...

Také jsem člověk, který "rád" čte zprávy. Zejména ty světové. Ale poslední dobou moc nezvládám to množství zla, které se mi hůře filtruje. Tak to radši nečtu vůbec. A když uplyne dlouhá doba, snažím se alespoň si v rychlosti přečíst nadpisy. Ale i za to bych si někdy nafackovala.

Také jsem si během uplynulého roku natolik zvykla pečovat o Ju a dělat za něj veškeré maličkosti, že se musím vědomě vracet zpět a začít ho zase nechávat ty věci dělat samotného. Byť má svou nádobu pořád ještě také dost omezenou...

Takže nejen v průběhu léčby, ale i teď si uvědomuji, jak sama na sobě prožívám věci, nebo lépe řečeno "stavy", díky kterým mohu mnohem lépe porozumět lidem, kteří například trpí depresemi, zvýšenou únavou, vyčerpaností apod. ("Tak takové to tedy je...," napadlo mě mnohokrát). Samozřejmě, co člověk, to jiná zkušenost i míra prožitku. Ale i zrnko soli nám dává poznat, jak chutná sůl...

No, a to vše také vysvětluje, proč stále málo píši. Zato se ale o to víc teď modlím a čtu Bibli. To je totiž to jediné, o čem vím, že po mě Bůh chce a proto právě TOHLE je teď pro mě tou největší prioritou. A také jedině díky tomu mám sílu jít den za dnem dál a je to zároveň jediný způsob, jak pozvolna nabírat sílu.

Ju čeká tuto středu a čtvrtek velké vyšetření mozku a páteře. Tak důkladné, že se to musí rozdělit do dvou dnů, protože naráz by to prý pro něj bylo moc náročné. Samozřejmě, že ve mně tu a tam vystrkuje růžky obava. To bude asi před a při každém takovém dalším vyšetření. A je to další věc, s níž vnitřně musím bojovat, abych si udržela pokoj. Já ovšem do Brna nejedu. Už dlouhodobě nemocnice nenavštěvuji, jezdí s ním vždy Ondra.

Ve středu nás ve sboru čeká poslední setkání Kurzů Alfa, na něž pokaždé připravuji stoly, židle a výzdobu. Jsem ráda, že se tuto středu právě tímto mohu zaobírat. A budu věřit, že z Brna přijdou dobré zprávy. Tímto vám také děkujeme za modlitby♡♡♡!

Přeji Vám všem krásný a požehnaný adventní čas!