Milovaní, co se Ju týče, je dobré mysli a se školou pokračuje velice dobře. Ráno chodí až na druhou vyučovací hodinu, aby se mohl dobře vyspat a zameškané učivo si hravě doplní doma a případné testy si napíše v náhradní hodině. Učí se dobře, vlastně se ani moc učit nemusí. Vtipné je to s angličtinou, kdy se v ní za rok paradoxně hodně posunul díky hraní různých pc her... Zvládneme spolu i menší okruh po městě, i když ke konci už je vždy "out of control", jak mi vždy hlásí (nevím, čeština je asi pozvolna na ústupu či co :D). Dopolední blití nás přes všechny snahy stále neopouští s výjimkou pár světlých okamžiků, ale už to beru tak, že to musím přijmout a vyčkávat dne, kdy to jednou zcela odpadne. Proč bych měla po tak drastické léčbě chtít ihned zdravotní stav jako před nemocí? Totiž CHCI, ale když nepřichází, znamená to, že to chce čas a trpělivost. Hlavně se nenervovat. Váhově je sice okolo 32 kg (vzpomínáte ještě na těch 26 kg?!), ale už to není žádná tragédie. Přes den jí, i když menší porce, ale JÍ. Jinak zatím využívám 1 x na noc PEG, dokud ho má...

Ovšem poslední měsíc a půl byl velice těžký, a to díky špatným zprávám z různých stran. V jistých okamžicích jsem se jakoby vrátila zpátky do černé díry a znovu musela zápasit o důvěru, vysvobození, naději, a dokonce život jiné osoby... Prožívala jsem to velmi těžce (oč víc ti, jichž se to bytostně týkalo), protože šlo o život dítěte. Vlastně jsem se začala strašně bát i o život Ju...

Ale Bůh vyslyšel naše prosby, slzy a volání. Nezachoval sice život pozemský, ale daroval něco mnohem vzácnějšího - život věčný*. Což mi paradoxně vrátilo sílu, naději a radost do srdce. Znovu mi to totiž připomnělo, na čem nejvíc záleží. V jistém okamžiku duchovního zápasu o Ju zdraví jsem před rokem také zažila okamžik, kdy jsem se místo na jeho tělesné uzdravení zaměřila v modlitbách na jeho SRDCE. Srdce odevzdané Bohu...

Milovaní, po pár týdnech přišla další špatná zpráva - naše přítelkyně těžce onemocněla a neví, co bude dál. Už dávno není dítětem, ani mladou ženou, dokonce ani ženou středního věku. Ale čím je zcela jistě - Božím dítětem. "Dítětem", které už dávno ví, k jakému cíli směřuje jeho život, protože Boha zná většinu svého života. A ví, jaký Bůh je. A čím více a déle víme, jaký Bůh je, tím více se můžeme těšit na setkání s Ním. A proto naše drahá přítelkyně mohla ve své zprávě napsat tato slova:

"Když jsme se to poprvé dozvěděli, zažili jsme smutek a strach, ale ne do hloubky těch, kteří nemají žádnou naději... Nevím, kdy mě Pán 'zavolá domů', ale je pravda, že nikdo z nás neví, kdy budeme povoláni (pozn. red.: rozuměj z tohoto světa na věčnost). Mám klid a radost s vědomím, že to nejlepší teprve přijde... Bůh je tak dobrý!"

A tak milovaní, navzdory smutným, a z lidského pohledu děsivým, zprávám se radujeme. V posledních dnech se mi připomíná výjev z amerického filmu, kde v černošském baptistickém kostele na pohřbu zpívají úžasné rytmické gospely a během písně "Go home!", kdy už téměř každý v kostele tančí, vyprovázejí nebožtíka na věčnost. Go home! Jdi domů! Tento svět není skutečným domovem pro ty, kdo uvěřili v Domov, který zatím vidět není, ale o kterém Ježíš říká: "Jdu, abych vám připravil místo. Až odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“

A proto na jiném místě říká apoštol Pavel:

"MÁME-LI V KRISTU NADĚJI POUZE PRO TENTO ŽIVOT, JSME NEJUBOŽEJŠÍ ZE VŠECH LIDÍ..." (Bible, 1. list Korintským)

Bůh Vám žehnej!

*Je to dar pro každého, kdo má srdce otevřené a je připraven ho přijmout!