Psychoimunitní postoj

Antidestruktivní interní obrana

Vynucená interní stabilita

Autoterapeutický emoční minimalismus

Hele, to jsem si všechno vymyslela, nic z toho neexistuje. Jen jsem přemejšlela, jak by mohlo odborně znít to, když si cíleně nepřipouštíš nic ze zažitých negativních zážitků a místo toho se aktivně soustředíš jen na "teď a tady" , abys mohl co nejvíc normálně fungovat a do určitý míry si ani nepřipouštíš závažnost těch uplynulých zážitků. Nic víc :D.

Abyste mi ale rozuměli - vážný samozřejmě byly (ty zážitky), vážný to je a jak vážný by to mohlo bejt i v budoucnu, o tom vůbec nechci diskutovat, takovou představu totálně gumuju. Jde o to "dělat jakoby nic". Nevím, jak to líp vysvětlit. Možná je to taková hra sama se sebou? Se životem? Možná. Možná je to vytěsňování. Tohle slovo se v psychoterapii ozývá dost často a možná s negativním nábojem. Člověk by přece měl prožitý věci vytáhnout na světlo, pojmenovat a přijmout. To ale není můj případ. To já jsem dělala už od prvního dne svýho utrpení, což znamená, že jsem zároveň s utrpením procházela ruku v ruce i tou terapií (no, nejsem já kujón :D?!). Hele, teď se směju, protože mám dobrou náladu, a tu mám právě díky tý vědomý smrsknutosti (tohle ujetý slovo používám proto, abyste si taky někdy procvičili jazyk, takže si ho řekněte hezky nahlas, zní fakt hrozně).

Ale teď není čas (čti: není vhodná doba) na znovuprožití utrpení. Jo, pořád ještě se mi někdy slzy derou do očí. Jo, jsou chvíle, kdy mě přepadne smutek při vzpomíce na bolest. Ale teď si potřebuju, chci a musím užívat tu volnost nebejt svázaná nemocí, strachem, únavou. A celkově nebejt NIČÍM svázaná.

Teď je teď. Teď žiju přítomností a možná - ne-li víc - budoucností. Tzn. neohlížím se zpátky, ale plánuju. Dívám se vpřed. To mi dává sílu pro dnešek i pro čekání na zítřek.

Navíc, co se minulosti týče, moc dobře vím (a taky to CHCI) se tím znovu zabejvat. Znovu si tím projít, vyhodnotit to a možná o tom napsat knihu. Ale ne teď, protože právě to "znovu si tím projít" teď odmítám. Teď není ten čas.

Teď svoji mysl a fantazii vědomě smrskávám na přítomnost a pozvolna ji jako balónek nafukuju představama o budoucnosti a dívám se, do jaký výšky se ten balónek odvážím ještě pustit.

Takže vědomá smrsknutost.

Ovšem týkající se minulosti. Budoucnost si vedomě (alespoň ve svých představách) rozšiřuju, abych nejen zvládla, ale mohla si i naplno užívat každodenní přítomnost.

(to sem docela hesky napsala né? děcká?!)