Ale ne v tom, kterej jsem původně plánovala :-D.
Pěkně popořadě...
Včera ráno jsem se po snídani v lese (Sedlo Peklo) sbalila a seběhla kopec ke studánce, abych si umyla vlasy. Tam potkám dívčinu se psem, co je taky sama na treku a přespávala někde pod kopcem v přístřešku v zaniklý německý vesnici (těch tu je po odsunu víc). Že už je na cestách několik dnů a porůznu křižuje Rychlebky sem a tam. Dala mi nějaký dobrý tipy a pak si každá šla po svejch.
Při cestě zpátky nahoru jsem cítila, že to nebude stejná "pohoda" jako den předtím. Chtěla jsem dojít 20 km do Travné, kde přespím - dle itirenáře - na chatě. Na chvíli jsem ale chytla data a zjistila, že tam v pondělí mají zavřeno :-/. A další přístřešek je ještě dál:-(. Holky navíc ráno říkaly, že v okolí Travné, a vůbec v těch končinách, není signál, což mi zkomplikuje možnosti vyhledávání v případě akutní nouze. Samozřejmě, mohla bych to zapíchnout někde na louce, nebo zase v lese♤♤♤, ale na ten den v těch místech hlásili večerní bouřky...
Celkově jsem svůj původní plán víc a víc zkracovala. A to nejen kvůli výše uvedenýmu, ale i svý fyzický stránce. Je až neskutečný (i když celkem logický), jak tělo reaguje DRUHEJ den na zátěž (zvlášť, když nejsi zvyklej). Co jsem říkala minule, teď už neplatilo: batoh se zdál jednou tak těžkej, strašně bolely ramena a nejlíp se šlo z mírnýho kopečka. Potom už ani z něj. Čím dál častějc jsem se zastavovala. Ukrutně bolely lejtka. Navíc, jak jsem první den potkávala lidi, tak tady v tý ztracený části hor už nikde ani noha. Takže jdeš iks hodin sám, celej bolavej a k tomu - podle mýho názoru - monotónní cesta: z kopce do kopce (místy pěkný pruďáky), z kopce do kopce a ke všemu furt lesem a s nula výhledy. Tak jsem se rozhodla, že někde sejdu z hor a zkusím se ubytovat ve Vilémovicích.
Takže jsem přes Špičák došla do Hraniček (dávný německý vesnice), kde se v tom vedru táhla strašně dlouhá cesta přes rozsáhlý louky, a to mě úplně rozsekalo. Na jejím konci už jsem to musela zalomit pod břízou, abych si ve stínu uvařila kafe (na který jsem ráno neměla čas) a dala si něco sladkýho a celkově se posilnila.
Zastávka v Hraničkách
Nade mnou se srocovaly mraky a já se modlila, ať není bouřka už teď. "Možná to bude moje poslední kafe a pak tu umřu," říkám si v duchu :-D.
Když jsem dopila kafe, přemejšlela jsem, co dál. Nakonec jsem vymyslela, že dojdu do Javorníku, páč je to sice o kus dál, ale bude tam víc příležitostí se ubytovat, páč turistický město. Na zkoušku zapínám data a JDOU?! Tady?! Uprostřed ničeho? Díky Bohu! Ihned volám do prvního hotelu, co najdu na mapě, jestli maj volnej pokoj.
"No, to jste se zrovna trefila! Jeden volný máme." No ty kráso, jak mně se změnila nálada! Jak já ožila!
"Jé, to je super!" říkám do telefonu.
"Hned se mi půjde líp! Dorazím asi tak za 5 hodin." "Tak hlavně dojděte! Večeře jsou do půl osmé," říká milá hotelová paní.
Tak tohle bude můj motor. Sbalim si svý saky paky, posbírám mokrý prádlo sušící se na louce, hodim batoh na záda a vyrážim po červený. Ajaj... tělo bolí čím dál víc! Odtud dál je ale cesta už víc rozmanitá a sem tam projede cyklista...
Kaple sv. Rocha v další zaniklé vesnici
Pokračuju dál do Červeného Dolu, odkud odmítám jít dál po červený, která protíná přírodní, jistě krásný, zajímavosti, ale odmítám jít znovu do jakkoli mírnýho kopce. Takže měním v mapách pěší trasu z "turistický" na "rychlou" a šinu si to vpravo do Uhelné. Asfalt ale dává nohám taky zabrat. Alespoň jdu dlouho ve stínu. V Uhelné už jdu zase celou dobu na slunci :-O a na konci vsi už jsem tak vyřízená, že když si všimnu autobusový zastávky, začnu jednat.
"Brý den," ptám se místních štamgastů v zahrádce místní hospůdky. "Nevíte, jestli odsud teď někdy jede autobus do Javorníku?" Strejda říká, že už ujel a že další jede až za hodinu. Ok, to bych mohla počkat. Jdu se pro sichr podívat na zastávku, kde zjišťuju, že bus by MĚL jet za pár minut. Že by to strejda poplet?
Tak čekám (opět na slunci), jestli fakt něco pojede. A fakt, že jó! Moje slunečný utrpení končí a já se za pár minut vezu za deset kaček 3 km do Javorníku (což je taky zážitek, busem jsem nejela nejmíň 4 roky :-D). A když se cestou dívám na tu trasu (asfaltka, slunce), napadá mě jediný: tohle bych nepřežila, resp. bych se tudy spíš plazila a Bůh to ví!
Tři kiláky z Uhelné do Javorníku je prdek, ale ne v mým včerejším stavu...
Všechno teda na sebe náramně navazovalo♡. A když mi paní v Hotelu Pod Zámkem otevřela pokoj i se sociálkama, málem jsem uronila slzu. A když jsem za sebou zavřela dveře, začala jsem se euforicky smát:-D nad tím luxusem, a to mě po sprše ještě čekala pořádná večeře :-P. No tohle byl mega zážitek!
Děkovala jsem Bohu za to vysvobození a teď už jsem jen cítila vděčnost za to, že jsem zvládla v tom stavu ujít 16 km přes hory doly do cíle. Po večeři jsem padla do postele a už z ní nevylezla až do rána.
Dneska ráno výborná anglická snídaně a - hurá domů!
Jj, už je to tak. Tělo si sice přes noc odpočalo, nohy bych možná rozchodila a - světě div se - když jsem ráno zkoušela nasazovat batoh na záda, ramena už tolik cítit nebyla, teda byla, ale včera jsem si batoh už skoro ani nenavlíkla, jak to bolelo.
Pokud bych se ale dneska vrátila do hor a chtěla jít až do Bílé Vody (původní cíl), protáhlo by se mi to až do čtvrtka, a to nechci.
Moje otlačený ramena, Plznička a krkovička ;-)... a čekání na mužskýho, až si pro mě přijede :-D
Suma sumárum: včera v krizi jsem si myslela, že už nic takovýho nikdy absolvovat nebudu. Dneska je mi líto, že končim. Vím, že se do hor na trek zase vrátim. O silnej zážitek bylo postaráno! Potkáš různý lidi, MILÝ lidi (na treku to snad ani jinak nejde). Pro začátek to úplně stačí. Vyzkoušet si nést těžkej bágl, jít hodiny sám (možná by mi to napodruhý už tolik nevadilo), vařit na plynový bombě; zjistit, cos využil a cos vůbec nepotřeboval, a co příště potřebovat prozměnu budeš; a hlavně(!) zlomit v sobě ten strach a vydat se sama spát do lesa je zážitek sám o sobě!! Myslím si ale, že by bylo lepší napoprvé jít někde v nižších polohách. Třeba takový Podyjí nebo Podbeskydí, zkrátka nějakou tu míň náročnou nížinku :-).
Ještě hodim blog o tom, jak jsem se na sólo spaní v lese snažila připravit (hlavně psychicky) a jaký jsem jako začátečník s sebou měla vychytávky :-D.
Tak čaaau a ať vám to pěkně šlape!
