Ale ne v tom, kterej jsem původně plánovala :-D.

Pěkně popořadě...

Včera ráno jsem se po snídani v lese (Sedlo Peklo) sbalila a seběhla kopec ke studánce, abych si umyla vlasy. Tam potkám dívčinu se psem, co je taky sama na treku a přespávala někde pod kopcem v přístřešku v zaniklý německý vesnici (těch tu je po odsunu víc). Že už je na cestách několik dnů a porůznu křižuje Rychlebky sem a tam. Dala mi nějaký dobrý tipy a pak si každá šla po svejch. 

Při cestě zpátky nahoru jsem cítila, že to nebude stejná "pohoda" jako den předtím. Chtěla jsem dojít 20 km do Travné, kde přespím - dle itirenáře - na chatě. Na chvíli jsem ale chytla data a zjistila, že tam v pondělí mají zavřeno :-/. A další přístřešek je ještě dál:-(. Holky navíc ráno říkaly, že v okolí Travné, a vůbec v těch končinách, není signál, což mi zkomplikuje možnosti vyhledávání v případě akutní nouze. Samozřejmě, mohla bych to zapíchnout někde na louce, nebo zase v lese♤♤♤, ale na ten den v těch místech hlásili večerní bouřky...

Celkově jsem svůj původní plán víc a víc zkracovala. A to nejen kvůli výše uvedenýmu, ale i svý fyzický stránce. Je až neskutečný (i když celkem logický), jak tělo reaguje DRUHEJ den na zátěž (zvlášť, když nejsi zvyklej). Co jsem říkala minule, teď už neplatilo: batoh se zdál jednou tak těžkej, strašně bolely ramena a nejlíp se šlo z mírnýho kopečka. Potom už ani z něj. Čím dál častějc jsem se zastavovala. Ukrutně bolely lejtka. Navíc, jak jsem první den potkávala lidi, tak tady v tý ztracený části hor už nikde ani noha. Takže jdeš iks hodin sám, celej bolavej a k tomu - podle mýho názoru - monotónní cesta: z kopce do kopce (místy pěkný pruďáky), z kopce do kopce a ke všemu furt lesem a s nula výhledy. Tak jsem se rozhodla, že někde sejdu z hor a zkusím se ubytovat ve Vilémovicích. 

Takže jsem přes Špičák došla do Hraniček (dávný německý vesnice), kde se v tom vedru táhla strašně dlouhá cesta přes rozsáhlý louky, a to mě úplně rozsekalo. Na jejím konci už jsem to musela zalomit pod břízou, abych si ve stínu uvařila kafe (na který jsem ráno neměla čas) a dala si něco sladkýho a celkově se posilnila. 

Zastávka v Hraničkách

Nade mnou se srocovaly mraky a já se modlila, ať není bouřka už teď. "Možná to bude moje poslední kafe a pak tu umřu," říkám si v duchu :-D.

Když jsem dopila kafe, přemejšlela jsem, co dál. Nakonec jsem vymyslela, že dojdu do Javorníku, páč je to sice o kus dál, ale bude tam víc příležitostí se ubytovat, páč turistický město. Na zkoušku zapínám data a JDOU?! Tady?! Uprostřed ničeho? Díky Bohu! Ihned volám do prvního hotelu, co najdu na mapě, jestli maj volnej pokoj. 

"No, to jste se zrovna trefila! Jeden volný máme." No ty kráso, jak mně se změnila nálada! Jak já ožila!

"Jé, to je super!" říkám do telefonu.

"Hned se mi půjde líp! Dorazím asi tak za 5 hodin." "Tak hlavně dojděte! Večeře jsou do půl osmé," říká milá hotelová paní.

Tak tohle bude můj motor. Sbalim si svý saky paky, posbírám mokrý prádlo sušící se na louce, hodim batoh na záda a vyrážim po červený. Ajaj... tělo bolí čím dál víc! Odtud dál je ale cesta už víc rozmanitá a sem tam projede cyklista...