A je to tady.
Vyrazila jsem na trek. Vícedenní samozřejmě.
Ta představa, že mě jedno dlouhý stresový období (léčba Ju) na konci ihned vyplivne do školních starostí, byla naprosto děsivá. Jasně, třeba to nakonec nebude tak hrozný. Třeba to bude pohoda. Ale ta představa...
Takže si potřebuju odpočinout.
A to znamená:
BÝT SAMA.
V HORÁCH.
Tak jsem se během jedinýho týdne našprtala přes youtube a přes soc. sítě, jak:
* přespat v přírodě
* si postavit tarp (+ co je to tarp), uvidí se, jak mi to dneska večer pude :-D
* si co nejvíc ulehčit batoh (na začátečníka necelých 13 kilo s jídlem a vodou myslim, že gut)
* se v noci nepodělat strachy, když seš sám (tak to fakt nevim)
* jak a na čem vařit (tý plynový kartuše jsem se nejdřív bála i jen dotknout - říká se tomu přece bomba - ale pak jsme se zkámošily)
* jak se oblíct
* jak se chovat a spát při bouřce
* jak to dělat s hygienou
* jak mít nohy v suchu a teple i v totálně mokrých botách
* a další důležitý věci...
Teď už jen, abych po dnešní noci celá vyděšená nevolala mužskýmu, ať si pro mě přijede...
Jenže, při ničem jiným si tolik neodpočinu a nevypnu, jako při pobytu v přírodě, chození a s tím souvisejícím zrelaxováním mysli, ducha... Těla asi né, hele. Tělo si možná zmorduju. Ale ono to strašně potřebuje!! No a nakonec - vim, že to zní divně, ale potřebuju zažít něco hodně, ale hodně INTENZIVNÍHO. Něco, co bude v (pozitivní) protiváze k posledním deseti měsícům. Něco, co jakoby završí tu úmornou, strastiplnou, dlouhou cestu.
Tak snad tenhle svůj první SURVIVEL přežiju.
Jinak Ju měl v tejdnu druhou transfuzi, po který má nejen barvu, ale i víc energie. Zkouší zase jíst a váží 30,5 kilo. Takže dobrý, ne?