Tak to vypadá, že Ju návštěvu kamarádů z Písku přežil bez újmy na zdraví (rozuměj rýma, kašel, či jakákoli infekce s následnou komplikací). Myslím, že ta hodnota krve nebyla ještě tak děsivě nízká, a navíc se v pokojíku, potažmo v celém bytě, větralo o 106. Takže roušky jsme nechali pěkně zabalený. Přeci jen jsem se ptala na názor zkušený onkomamky, jak takový situace řeší ona, načež mi odpověděla, že už to v podstatě tolik neřeší, a to mě uklidnilo.

Ju dostal na uvítanou mikču. Jakýkoli větší hmotný dary jsem zatrhla, páč to bysme ten pidi pokojík museli už začít dofukovat...

Blanka se pustila do pletení oblíbených ponožek, až nakonec řekla: "A nechceš je?" "Chci!" :-D

Vlastně, až když všichni odjeli, začal Ju víc zvracet (2x za den), ale to je následkem chemky, kdy je každej den hodně znát a dneska už je to zase o chlup lepší.

A jak si to užili? Parádně! V podstatě z pokojíku, který se na ty dny proměnil v pravý gaming-room, vylejzali pidilidi jen na jídlo, záchod a hygienu.

Stabilní pozice, kdykoliv člověk vešel do pokojíku. Jen tu a tam došlo k nepatrnýmu odlišnýmu rozmístění figur (pardon, hráčů)

A přesně tak to mělo bejt, přesně na tohle jsem předem upozornila jejich matky a že hlavně ať je napakujou elektronikou. Takže děcka šťastný, že maj "pařmenský" prázdniny a já, že jsem si pokecala s úplně jinou osobou o úplně jiných věcech, než s mužským, kterýho jsem mimochodem spolu se starším Jo odeslala na několik dní opět do Szczyrku. Nějak mi totiž na poslední chvíli před příjezdem píseckých docvaklo:

"Ty hele, a nechcete odjet pryč? Ať je tady víc místa a klidu a ať nemusim vařit ještě pro vás dva..."

A oni, že jó... Tak jsem jim narychlo vymyslela apartmán se saunou plus ještě dva dny navíc, abych tady měla po odjezdu písecký návštěvy ještě chvíli relax...

Chlapi si ve Szczyrku užili svý horský pochody. Krom toho zažili dobrodružství v podobě psího parťáka, co se jim jeden den hned na startu přilepil na paty a šel s nima 8 km k horský chatě, kde už bylo víc lidí a pejsků, takže tam zmizel v davu, no a dolů šel nejspíš s někým jiným. Byl poslušnej, hodně pozitivní, vytrvalej a běhal si po lese, jakoby to byla jeho každodenní rutina.

Tomuhle kříženci s pitbulím ksichtíkem dali pracovní název Rasty :-D

Než se vrátili, tak mi došlo, že musím sama pro sebe taky něco vymyslet. Něco, při čem nebudu muset myslet na nikoho jinýho než na sebe.

Už jsem něco vymyslela, ale uvidí se, jestli budu mít odvahu to nakonec uskutečnit, protože možná víc než zkušenosti, to bude vyžadovat právě tu odvahu...