Minulý týden jsme prvně navštívili chotěbuzský les (viz foto). Taky to bylo poprvé od operace, co byl Ju jakoby na "výletě" v lese. Byla to v podstatě dvouhodinová procházka. Každopádně na Ju dlouhá, páč jak byl v novém prostředí, tak se úplně zapomněl a ušel toho docela dost.

Krmíme zase ostošest, páč těmi nedávnými střevními potížemi po antibioticích jsme klesli z vybojovaných 29,5 kg až na 28,3 kg, takže vopruz. Teď už má zase 29,2 kg, ale touhle dobou už jsme mohli dávno přeskočit třicítku.

Včera jsem si uvědomila, že by se můj život dal nazvat "život po třech hodinách". Celé měsíce, od chvíle, kdy má Ju PEG, sleduju hodiny a měřím čas. Po třech hodinách. Den za dnem, měsíc po měsíci. Tak si dovedete představit, jaký malý svátek je, když s nima už nemusím jezdit do Brna na chemky a mám necelé tři dny volno.

Odjíždějí zase v pondělí. Do té doby se snad k té třicítce díky nočnímu krmení výrazně přiblížíme.

Taky už pomalu vybírám nějakou srpnovou dovolenou. Jenže zatím vůbec nic. Chtěla bych nějaký kus "nebe na zemi", ale zjišťuji, že všechno má nějaké mínus, každé nabídce buď schází to či ono, takže skloubit moji představu s Ju touhou, aby to mělo zahradu s ohništěm, mužského požadavek, aby to tentokrát nebylo moc daleko a aby to bylo navíc něčím zajímavé, aby s námi jel i starší Jo, a nakonec, aby to bylo v termínu, kdy Ju bude mít krev v poho...

No, to není vůbec jednoduchý úkol. Takže v tom svém tříhodinovém světě hledám kus nebe na zemi, nemůžu ho najít a už mě z toho bolí oči. Nejspíš nakonec budu muset vzít to, co zbyde, páč to všechno rychle mizí...

To opravdové Nebe ale nikdy nezmizí.

To opravdové Nebe máme hledat pořád.