"Ták a jde se balit, vyrážíme na dovču!" říkám a jako obvykle si jdu chystat černej kufr.

"Tohle není žádná dovolená!!" říká ve středu večer znechuceně Ju.

"Klídek, vždyť je to už naposled..."

Aspoň teda doufám. Accofil nás nezachránil. Horečka stejně přišla. A jak velí onkologickej zákon - úderem třicetosmičky zavolat a alou do nemocnice.

Takže tam ještě rychle volám, abych dala ofiko vědět, že jako jedem...

Když tu se na druhým konci drátu ozve mně dosud neznámej ženskej hlas, navíc jako když máš na nose kolíček, a praví:

"Prosimvás, kdybysme měli přijímat každýho s horečkou, tak to bysme se tu zbláznili. To může mít z těch veder. Kolik má?"

To je vtip?!

"Třicet osum jedna..." říkám.

"Nó, tak podivejte se, uděláme to takhle. Dejte mu paralen a pokud to neklesne a půjde to zase nahoru, tak zase zavolejte."

No ty kráso! Jako fakt jsem nikdy netahala svý děti k doktorům kvůli horečce, a to ani při čtyřicítkách, ledaže by je měly už třetí den. Měla jsem proto potřebu očistit v danou chvíli svoji čest i pověst (která se teda šíří jen mezi mnou a mnou) neplašící matky.

"No, já bych jen tak nevolala, ale bylo mi řečeno, a dělám to tak vždycky, že se MÁ VOLAT, jakmile je horečka 38 a víc a vždycky jedem do..."

"Nó, tak jste zavolala," říká na druhý straně hlas s kolíčkem na nose. "... takže nejdřív dejte ten paralen. Má nějaké další známky infekce nebo tak něco?"

"Ne, jenom je hodně unavenej," říkám už mírně vyděšená.

"Nó, takže to uděláme, jak jsem řekla."

"No... dobře... tak děkuju, nashledanou."

"Nashledanou."

Zavěsim a začnu se pomalu víc a víc zlobit. Vždyť ví, že je to onkologickej pacient! A to je jasný, že mu horečka po paralenu na pár hodin klesne. Ale mezitim se v těle už může něco rozjet. A co když mu klesne víc než na pár hodin a rozjede se to až kdovíkdy v noci?! Pak akorát skončíme v nemocnici místo na tejden zas na dva, jako tomu bylo poprvé! To nemyslí vážně?! Vždycky stačilo zavolat, jakmile měl 38, a bez odkladu jsme frčeli...

To nemůžu takhle nechat. A tak volám svý kámoonko MUDr. Jance. Ta mi to doprčic nebere.

Tak volám Brno. Ale asi na špatný číslo, páč tam to taky nikdo nebere. Doprkýnka! Tak přes socsíť píšu aspoň zkušený onkomámě A., co si o tom myslí, jestli je tohle vůbec vpořádku.

"Nenech se odbejt... zkus zavolat znova."

Ok, ale do Ostravy už fakt ne. Tak zkoušim Brno přes centrálu. Za chvíli už mluvim s dr. a decentně popisuju, jak mě v Ostravě odbyli a jestli to je ok.

"Hmm...hmm... Tak víte co, ještě mu nedávejte ten paralen, ať vidíme, jestli to bude lézt nahoru. A pokud ano, tak prostě tam musíte jet."

"Ale já jsem mu ho už dala!"

"Jo aha, no škoda, tak to nic nepoznáme. Tak prostě zkuste počkat a kdyby se vám syn zdál ještě navíc nějak špatný, tak prostě ihned volejte. Anebo víte co, zavolejte nejdřív mě a já to s nima pořešim."

"Jo, dobře, tak moc děkuju, nashledanou."

Mezitím mi onkomáma přes socsíť píše, že je to sice dost divný, ale na druhou stranu, že její syn měl nedávno 38,2 a taky zůstali doma a dobrý. Trochu mě to uklidnilo. Je čtvrt na devět večer.

Za chvíli volá onko MUDr. Janka, který jsem se nemohla dovolat:

"Čáu, no hele, tak to teda jako co to je? Jestli bude mít znova 38, tak tam ani nevolej, ale rovnou tam jeď, lehni si přede dveře a jako neodejdeš, dokud vás nepřijmou. Asi tam je kvůli dovoleným nějaká mladá, co toho má plný zuby, víš co..."

"Díky Jani, už jsem mluvila s Brnem a vidí to podobně."

Za chvíli mi volá cizí číslo. Je to Brno.

"To jsem ještě já," říká doktorka, co jsem s ní před chvílí mluvila.

"Mně to nedalo a volala jsem do Ostravy. Domluvili jsme se, že vás přijmou, takže si můžete sbalit a pomalu vyrazit."

"Jé, to jste hodná, tak moc děkuju!"

"No není vůbec zač."

Za chvíli mi volá další cizí číslo. Je to Ostrava. Tentokrát hlas už bez kolíčku na nose: "Dobrý večer, nemluvila jste předtím náhodou se sestrou, když jste sem prvně volala?"

"Dobrý večer, ano, ale ta mi předávala k uchu doktorku..."

"Aha, no my jsme tu teď dvě... a paní doktorka nejspíš nevěděla, jaké má váš syn výsledky z odběrů..."

Tak na to by se mě klidně mohla zeptat, páč mám u sebe lékařskou zprávu, nebo se mohla podívat do počítače, nebo se aspoň zeptat, kdy měl naposled chemoterapii (jasan, tohle všechno jsem jí mohla říct sama od sebe taky, ale vůbec jsem s tím nepočítala). Pak by zjistila, že je neutropenickej a bylo by hned jasný, že je rizikovej. Ale taky mi bylo jasný, že to ví i tahle druhá, jenom to prostě neříká nahlas a snaží se situaci jakože napravit.

Ale to už je v tu chvíli úplně jedno.

Důležitý je, že bylo komu se dovolat a že Brno zajistilo příjem v Ostravě a já nemusela v noci trnout, jestli a jak se to rozjede.

Do Ostravy jsme přijeli kolem jedenáctý a okolo půlnoci jsme byli na pokoji a Ju už začala kapat antibiotika. A to je prostě jistota.

Tak to vidíš, Janko, chtělas, ať víc píšu, tak tady to máš! A taky aspoň teď víš, jak to ve středu dopadlo :-D!