Než se mi ve čtvrtek kluci vrátili z Brna užila jsem si, myslím, docela pohodový dva a půl dne. Bezva vejlet, supr kafindo v polský kavárně s fajn pokecem a před jejich příjezdem jsem si spravovala tělo dlouhým strečinkem.

Nejdřív ode mě dostali pochvalu za Ju neztracený kilča, přestože během chemky víc zvracel (a vlastně zvrací). Následně jsem si přečetla propouštěcí zprávu, abych byla v obraze, ale důvod, proč mu mám každej den píchat Accofil (na podporu růstu bílých krvinek) jsem z ní stejně nevyčetla a mužskej se na to v Brně neptal. Odpověď lze jakoby logicky najít v závorce, jenže nikdy předtím jsem mu Accofil během chemoterapie nepíchala (naposled během radioterapie). Tak jsem vydedukovala, že je to asi preventivní opatření, abysme - jak bejvá tradicí - neskončili po béčku v ostravský nemocnici. No kéž by. Tak uvidíme. Nicméně s tím radši pořád počítám...

Ok. Po přečtení zprávy jdu na záchod. Á do prčic. Vylezu ven a už se mi to nějak nezdá. Začínám mít špatný tušení. Za podezřele krátkou dobu musim znovu na malou a v tu chvíli už je to nad slunce jasný. Rozjíždí se mi zánět močáku. Letos už podruhý :-(. Co teď?! Každou minutou bylo víc a víc jasný, že do příštího dne nevydržim. Ke všemu v pátek ani můj novej mudr neordinoval a z toho důvodu na svým webu všechny nemocný odkazoval do Karviný (jéé, pardon, chtěla jsem říct do KarvinÉ), anebo do Třince.

"Jémine, jak mám vydržet čekat někde na pohotovosti?!"

Tak tam nejdřív volám. Prej tam "zrovna teď žádný lidi nejsou."

Ok, rychle jedem. Asi po dvou hodinách, co mužskej dovezl jednoho pacienta z Brna, odváží druhýho do Třince.

"Já už bych moch bejt klidně saniťák...jen si vopatřit houkačku..." zamejšlí se nad svým náhradním zaměstnáním.

"Ha ha ha! Tak ale dělej, jedem, páč se to každou chvíli zhoršuje!" nabádám k odjezdu. Ale ještě musim několikrát na malou...

Nejradši bych si ten záchod přilepila k zadku! (kdo ví, pochopí).

V autě už se svíjím jak žížala a v Třinci mě mužskej vyklopí hned u vchodu na pohotovost a odfrčí zaparkovat.

"No to snad ne!" uvnitř zrovna příjem starý paní, jejíž příbuzný čekaj na chodbě. Nemůžu ani sedět, ani stát, tak chodim jak postřelenej kulhavej pes sem a tam po chodbě. Trvá to věčnost.

"Asi nevíte, jak dlouho tam ještě paní bude, viďte?" nedá mi to, když se doplazim směrem k příbuzným a snažim se vykouzlit aspoň zkřivenej úsměv.

"Nó, to bohužel. Ale snad už dlouho ne."

Když uplyne asi tejden a něco, otevřou se jedny ze třech dveří s nápisem POHOTOVOST, vysmátou babi si přebírá dospělej syn a sestra se cíleně na mě nedívá a rychle zavírá dveře. Je mi jasný, že nejdřív musí uklidit kutloch a až pak se znovu otevřou dveře: "Takže, kartičku poisťovne, občiansky preukaz a doklad o zaplatení poplatku." Za doprovodu indiánskýho tance, kdy se poskakuje z jedný nohy na druhou s tím rozdílem, že ruce nejsou nad hlavou, ale mezi nohama, jí to všechno podám a už se nemůžu dočkat, až uvidím tvář doktora, kterej se mně hned po vejití dovnitř zeptá: "Tak co vás trápí?"

Jenže doktor nikde a sestra si sedá před počítač, aby zanesla moje údaje. Ptá se mě, jestli jsem tu už někdy byla.

"Nebyla!"

Ptá se mě, jestli jsem svobodná.

Co?! "Nejsem!"

Po chvíli se mě ptá, jestli jsem teda vdaná.

"No ano!"

(Pak se mě na to ptá ještě jednou "pretože vypočula").

Pak, jaký je moje rodný příjmení.

A jestli mám titul.

A jaký je moje zaměstnání...

NO TO SNAD NEEE!

"Tak, a čo máte za problém?"

"Zánět močáku!"

"Ešte niečo?"

"NIE!" Tanec z jedný nohy na druhou začíná nabírat na síle.

"Ták, postavte sa na váhu."

CO?!

"Eeště vám zmeriam tlak." HELP ME!

Na půl zadku si sedám na okraj lehátka.

"Tak. To je zatiaľ všetko. Choďte na chodbu a počkajte, až si vás sestra zavolá." Jaká sestra?! BOŽEEE!!!

Jdu na chodbu. Tam už lezu po zdech. Po uplynutí věčnosti se konečně otevřou druhý ze tří dveří s nápisem POHOTOVOST a sestra se rozhlíží po pár lidech, co se za tu dobu sešlo na chodbě a říká: "Takže...paní..."

"KYMLOVÁ!!" vykřiknu a řítím se k ní s dlaněma sepnutýma v prosebnou pózu.

Uvnitř doktor.

"Tak, co vás trápí?" konečně slyším vytouženou větu.

Všechno to rychle vysypu.

Sestra: "Tak se posaďte."

"No to já vůbec nemůžu!"

Doktor se na mě zadívá a rozkáže ihned píchnout injekci do zadku, nasazuje antibiotika nejtvrdšího kalibru a jako bonus Algifen a volá do Kauflandu, jestli tam ty ATB vůbec maj, páč je svátek a nemocniční lékárna je zavřená. Maj je tam. Málem mi vděčností ukápne slzička. Cestou si to ale rozmyslí, páč postarší doktor vyťukává zprávu do klávesnice pouze dvěma prsty. Ale to už mám v sobě injekci, takže se můj indiánskej tanec pomalu zklidňuje a v duchu si říkám To bude dobrý, to bude dobrý, to dáš, to dáš!

Protože se dozvěděl, že nejsme místní, asi 3 x mi vysvětluje cestu do Kauflandu (že se máme dát doleva a že máme podjet nadjezd). Vůbec nezabírá moje ujištění, že si to zadáme do navigace. Sestra ještě upřesňuje, že lékárna je UVNITŘ Kauflandu "...a né někde bokem, ano?" To už je ale na mě moc, čapnu zprávu i recept a s nejvřelejším DÍKY odtud kulhavým krokem pádim pryč.

"Padáme odsud!" říkám mužskýmu a po příjezdu do Kaufiče zalejzám na WC, kde se v zájmu vlastního přežití skrejvám, dokud mi mužskej nevyzvedne léky a nenakoupí ňáký to jídlo.

Ale jó. Byli na mě hodný v tý nemocnici. A doktor snaživej.

Vlastně jsem tam byla podruhý v životě.

Poprvý loni v říjnu.

Když jsme tam odvezli Ju.

A dozvěděli se tam tu nejhorší zprávu v životě.

Ale na to jsem se teď "naštěstí" nebyla vůbec schopná soustředit.

Tak čáááu, hezkou neděli, a ať vás nepálej močáky!