Krev z pondělka je dobrá, ale přeci jen bude kontrola i následující pondělí. Brno to tak chce. Těsně před chemkou. Ani nevíš, jak se už tý chemky nemůžu dočkat, páč brzo po ní bude následovat už poslední. Stříhám metr. Chtěla jsem to říct už dávno, ale říkám to teď: dívám se dopředu. Ono dívat se dozadu ani moc nejde. Ještě to nedokážu. Nedávno na to přišla řeč s mužským. Jeden večer jsme začali spontánně vzpomínat na úplný začátky týhle strastiplný cesty, až jsem v jednu chvíli řekla dost. Je to zatím moc živý. Moc pálivý. Asi dvakrát jsem za tu dobu zabrouzdala na svůj blog, že si přečtu o těch počátcích, ale v ten moment to bylo stejný, jako by mě někdo tahal za ruku, ať s ním vlezu na prosklenou horskou vyhlídku někde v Rakousku. Ani náhodou. Zrychlenej tep a chvění uvnitř. Teď na to prostě není čas. Ale on přijde...

Byla jsem se podívat do Ju nový třídy. Je tam moc milá asistentka, což je skvělej základ pro častou (možná každodenní) budoucí komunikaci. Třída vypadala taky fajně. Myslím, že se tam Ju bude líbit. Až na tu výraznou převahu holek, na kterou reagoval To snad néé!

No a já si připadám jak matka malýho dítěte. Tj. o dost menšího než Ju. Pocity, jak kdyby šel poprvý do školy a k tomu ta zvýšená péče kolem dokola... No nic.

"Co se dá dělat. Takovej je prostě život," jak by řekl Ju. Říká to teď skoro vždycky, když se vyblije a já se kvůli tomu čertim, protože je třeba půl desátý večer a jedna denní dávka tím skončí v kanalizaci, místo v žaludku a střevech. Tahle jeho reakce mě ale vždycky zchladí. Říkám si, týbrďo, je to kliďas a nese to líp než já. Můžu se od něj leccos učit. A v duchu si řeknu Seš blbá? Proč se furt nervuješ?

Zejtra máme návštěvu z Ameriky. Takoví staří dobří přátelé, který jsme víc než rok neviděli a co se kvůli nám ubytovali na pár dní v Cieszyně (jako Airbnb v Č. Těšíně fakt nehledej). Tak se těším na povyražení; na to, jak se mi přepeče mozek z pro mě náročný, ale jinak vždycky veselý, konverzace. Jako se to stalo s mým dnešním borůvkovým koláčem, kterej jsem namísto obvyklýho nízkýho plechu dala péct do menší a vyšší nádoby na lassagně (bůhvíproč, možná z pocty k Cindy, že mi tu nádobu kdysi věnovala, když se stěhovali zpátky za oceán), takže se pekl děsně dlouho a uvnitř byl trochu měkčí, než je zdrávo. Tak jsem ho tam nechala trochu dýl a výsledek je něco mnohem víc než do zlatova...

No nic.

Co se dá dělat?

Takovej je prostě život.

Ještě máme v mrazáku zmrzku, a ta to kdyžtak zachrání