V pondělí, po návratu Ondry a Ju z Ostravy, kde se potvrdilo, že je krev ok a můžeme pokračovat v dalším bloku chemoterapie, jsem se pomalu začala balit a připravovat se na večerní odjezd do Brna. Když tu znenadání mě přepadla jakási hluboká vnitřní únava a šla jsem si na chvíli sednout na balkon. Na téhle "přepadovce" by nebylo nic zvláštního, kdyby ji hned vzápětí nenásledovala její komplicka - naprosto revoluční myšlenka.

Znaveně jsem v tu chvíli hleděla do nebe. V momentě náhlého osvícení se mi však oči pootevřely a otočíc hlavu směrem ke kuchyni říkám trochu nesměle:

"Hele, lásko, a co kdybyste do Brna jeli beze mě? Vždyť já tam vlastně ani být nemusím."

"Aha...," ozve se. A k tomu takové to vyfouknutí velkého množství vzduchu z úst na znamení, že jde o velmi vážnou myšlenku, kterou je třeba důkladně promyslet.

"No, ale já musím pracovat...," ozývá se z kuchyně.

"No vždyť jó. Prostě ho nakrmíš a pak si odejdeš na byt a budeš mít na práci klid," snažím se o co nejpozitivnější tón i výraz obličeje (který stejně z té dálky vidět není).

"S PEGem to už přece umíš a ostatní věci ti napíšu na papír... Jako já jsem teď po tom týdnu v Ostravě nějak hodně unavená. A teď zase další tři dny sedět v nemocnici u postele... nějak na to nemám sílu."

"No tak asi by to šlo, no...," říká po chvíli zvažování všech pro a proti. Všech "pro" například znamená, že mi večer z Brna píše už téměř po dvou hodinách, že v pořádku dorazili. "Cože? Tak brzy?! Vždyť to trvá tak tři hodiny..."

"To víš," píše mužskej. "Zdržovač rychlosti jsme nechali doma."

Ještě před odjezdem kladu mému muži na srdce, aby mě často kontaktoval, volal mi, psal atd., abych byla v obraze. Především, co se Ju výživy týká, protože je přece důležité hlídat jeho váhu a "prostě pro mě je těžký ho po tak dlouhé době nechat bez mého dozoru, chápeš, potřebuju mít přehled."

"Jasný," říká.

No to víš, že jo! Tůdle nůdle!! První den to ještě šlo. To mi večer poslal fotku, jak cestují s vozíkem po Brně, takže chlapská idylka. Jenže následující den nejenže mi mužskej nezvedá mobil dle mého přání, ale přijde mi jen strohý info, že Ju furt zvrací. Chytám se za hlavu, vím, že to má psychické (pokaždé, když se vracíme do nemocnice, tak tam zpočátku ze stresu zvrací), ale teď potřebuju, aby mi zvedl telefon a abych mu vysvětlila, jak postupovat dál, když zvrací a celé to s ním probrala. Jak upravit dávky podle hodin, množství apod.

Nic. Takže nervy a mozek v plamenech. Zde raději přeskočím temnou díru černého odpadu a přikročím rychle k vyrovnání se s danou situací, která nastala až v úterý večer: už doma na balkoně jsem tušila, že pokud je nechám odjet beze mě, budu se akorát nervovat, protože prostě matka. Navíc v tomto čase úzkostlivější, než kdy předtím v životě. Zároveň jsem si tolik chtěla odpočinout! Takže v úterý večer jsem si řekla, že už se mu nebudu pokoušet ani volat, ani psát, prostě se od toho zcela odpoutám a děj se vůle Boží, protože takhle bych se zbláznila a vůbec si neužila ten vzácný čas volna. Občas se mi sice hlavou mihla představa, jak po návratu Ondra vynáší do schodů k bytu polomrtvou, na kost vyhublou postavičku (to druhý už nějakou dobu beztak je), o kterou se s prosbou za odpuštění prostě nedokázal postarat a neuměl ji nakrmit tak, jako já. A vidím sebe, jak nad tím vším zuřím, vlastně už nezuřím, ale z celého šílenství na věky mlčím a nepromluvím s ním už ani slovo, mlčky přebírám dítě z náruče a trvá mi minimálně dva týdny než ho dám zase sama do kupy a bude se znovu moct postavit na nohy...

Ale nějak jsem to pokaždé zahnala a řekla jsem si, že se konečně musím pustit do cvičení. Stáhla jsem si posilovací apku a dala si trochu do těla. Druhý den jsem "šla na kafe" s kamarádkou přes videohovor a pak si zacvičila svůj oblíbený HIIT. Oběhala jsem si úřady a trochu to doma pofackovala. Stále se mi dařilo nenapsat mužskýmu ani čárku.

Když se včera konečně vrátili domů, váha nějaký výrazný úbytek nevykazovala, jenže to bylo odpolední vážení. Dneska ráno už je to horší. Váha ukázala rovných 26 kg, ale to je prostě tím, že tam průběžně zvracel.

Jinak si myslím, že to tam beze mě zvládli na jedničku. Ondra si přemístil kancelář rovnou na JIP, Ju dostal na ambulanci chytré hodinky (občas tam rozdavají dětem dárky) a poprvé ho na pokoji navštívil canisterapeutický pes.

Po návratu domů pak ke mě přišel s veselou myslí a úsměvem od ucha k uchu.

Jen to prostě občas chce nechat druhé být a nepochybovat tolik, že to tentokrát zvládnou i bez nás.

A ještě taková zajímavost. Už jsem dříve psala, že Ju uprostřed chemky začali nedávno dorůstat řasy, obočí i vlasy, takže měl na hlavě dokonce malého ježečka. Po předposlední chemce mu to ale během týdne zase všechno vypadalo, což bylo dost obtěžující, protože řasy mu neustále lezly do očí a vlasy do pusy.

Každopádně - do další (předposlední!) chemoterapie zbývá 6 týdnů, tak doufáme, že se jeho tělo dá zase trochu do kupy♡.

Modlete se, prosím, ať to všechno zvládneme a ať Ju začne konečně přibírat. Cílem je dobýt alespoň hranici 27 kg♡.

Děkujeme Vám!♡♡♡

Ondrova "kancelář" na jipce

Návštěva pejska

Hodinky jako dárek