Od pátku jsme doma. A udělali jsme dobře, že jsme minulou sobotu jeli fakt IHNED, páč z toho byl v hospitlu "jen" tejden.

Musím ale říct, že po tý dlouhý přestávce doma jsem to tam snášela tentokrát o něco víc netrpělivějc než v březnu. Tak to zkrátka je. Když dlouho sedíš ve tmě, na tmu si zvykneš. Nejhorší je přechod ze světla do tmy. No a nebudu tajit, že i naopak. Ostatně, o tom jsem se už dávno zmiňovala, že návrat domů je taky stres; přichází únava, rozlítnou se ti myšlenky na všechny strany a chce to prostě čas, než se zase přizpůsobíš. Co na tom, že jsi zpátky doma.

Ovšem, co se stalo "na rozloučenou" bylo mnohem zajímavější. No to si poslechněte.

Je čtvrtek, den před odchodem domů a já beru Ju s vozíkem na procházku kolem nemocnice. Mám bundu a dvě kapsy. V jedný mobil a kreditku pro případ náhlýho nákupu čehokoli. Občas vyndám z kapsy mobil, abych se jukla, what is time a stihli jsme návrat na další kapačku.

Večer, kolem půl sedmý, 2 x zmeškaný volání. K tomu sms z klientskýho centra mojí spořky, ať jim zavolám zpátky. Jó, tůdle, nůdle! Určitě ze mě chtěj něco dolovat. Představovala jsem si mladou pražskou workoholickou bankéřku, která "otravuje" klienty i v podvečer.

Takže píšu, že jsem v nemocnici se synem, nemůžu volat a ať mi ve stručnosti napíše, o co se jedná.

Za chvíli mi píše, že "paní našla vaši platební kartu na parkovišti u OC Třebovice a předala nám ji na pobočce..." A že si ji tam můžu vyzvednout.

Cože? Dobrej vtip! říkám si poté, co se dívám do mapy a zjistim, že obchoďák je od nemocnice vzdálenej hodinu pěšky, zatimco my si to s Ju štrádovali tady po okolí. Zřejmě nedorozumění, protože asi stejná jmenovkyně...

Počkat - jak by ale spojili cizí jméno s mým tel. číslem? Jdu se podívat do kapsy u bundy a - karta nikde. COŽE?!

Kdo mi ji ukrad?!

Nikdo.

Logicky mi vypadla, když jsem vyndávala mobil z kapsy. No jo, stává se. Ale teď následující: Někdo kartu našel (u nemocnice) a jel s ní nakupovat do vzdálenýho šopinkhauzu.

A tady se nám to už zauzlovává:

Jak je možný, že karta posléze (ještě ten den) ležela na zemi a našla ji pak žena, která ji odevzdala na pobočce? Že by "zlodějíčkovi" vypadla z kapsy stejně jako mně? Že by ji zahodil? Proč by to předčasně dělal, když mi z účtu nezmizel ani halíř a mohl by s ní vesele nakupovat třeba po dvoustovkách (nad 500,- už to chce přece pin).

Hloupý zlý dítě to asi taky nebylo, jestliže absolvoval cestu až k obchoďáku, aby moji kartu využil...

No, zkrátka a dobře nevím a nikdy se nedozvím. Ovšem, co je JISTÝ, je Boží ochrana a péče! Vůbec to takhle nemuselo dopadnout. Karta se vůbec nemusela najít a klidně mi s ní mohl někdo vesele nakupovat a já bych se to dozvěděla až ve chvíli, kdy bych si s tou kartou chtěla jít koupit kafe dolů do přízemí, načež bych zjistila, že ji nemám, začla bych panikařit a po dlouhý době by mě možná napadlo podívat se na účet a...

So - God is amazing and "ejmen"!

No jo, to ale není všecko. Jedeme dál. Takže, konečně je pátek. Mužskej dopoledne vyráží do Ostravy, což je necelá hodina, aby nás odvezl z bílý nemocnice do zelenýho Těšína, ale záhy mu začnou v autě svítit různý kontrolky. Díky Bohu (jak jinak) dojede až do Ostravy, ale má obavu, aby vůbec nastartoval (prosimvás, tohle všechno mi řekl, až uvnitř odtahovky, ale to předbíhám). Ani oběd jsme s Ju nesnědli, jak jsme se těšili domů. Taťka přijel, my nasedli a jeli jsme úplně nejdřív do OC Třebovice na tu pobočku spořky pro moji kreditku.

Jedem, jedem, stojíme na posledních semaforech a čekáme na krátkou odbočku k parkovišti u obchoďáku. Naskočí zelená, mužskej otočí volantem, ale setkavá se s tvrdým odporem. Hned na to následujou tvrdý slova ze sedadla řidiče a Ju se udiveně ptá, co se děje. Já radši poslusně mlčim. Tak tak to dokroutil až na parkovací místo. A že prej si nejspíš posilovač řízení hodil marod. A teď si vem: stát se tohle na dálnici! Z takovejch případů může bejt smrťák raz dva. Ale nám se to stalo přesně ve chvíli, kdy už jsme byli v bezpečí...

Takze chápeš, že máme pořád tisíc a jeden důvod děkovat Bohu za záchranu. Možná tě napadne, že je to naopak smůla. Že se nic takovýho nemuselo přece vůbec stát. Ale to je blbost. V životě se občas dějou různý nepříjemný věci. Někdy i dost hrozný, děsivý, šílený. Já se ale vždycky dívám "pod povrch" (proč se to děje, jakej to má teď smysl) anebo "za obzor" (k čemu to může bejt v budoucnu).

Popravdě - ne vždycky najdeš odpověď. I to patří k životu. Přesto ji ale vždycky hledám. Za prvý je to přirozený, za druhý smysluplný.

Tady v těch dvou případech, ať už jsou odpovědi dalekosáhlejší, tak mně stačí tahle jednoduchá: Bůh tě ochraňuje, ať už jsi v pytli dík vlastní blbosti (mobil + kreditka v jedný kapse), anebo vnějším nenadálým situacím (porucha auta). A krom toho všeho mě tyhle nebeský záchrany povzbuzujou ve víře ohledně Ju nemoci. Někdy mě pohled na jeho vyhublý tělo vhání slzy do očí, přestože bych si mohla už zvyknout. Jenže zrovna na tohle si zvykat nechci a nesmim. Na tomhle poli svádíme dennodenně urputnej boj o každých sto gramů. A pak se stanou v jedinej den dvě takovýhle peripetie a ty víš, prostě dojde ti, že máš - jak se říká - štěstí v neštěstí, nebo že máš kliku. Jenže kliky jsou předevšim u dveří a štěstí je něco prchavýho, co jakoby někdo má, ale jinej nemá a nikdo neví proč. A proto nevěřim ani na jedno. Věřim v Boží vedení, požehnání, pomoc v nouzi, sílu v boji atd. Ale zároveň i v Boží trest, výchovu a další věci.

No a teď ještě závěr celý šlamastyky! Asi hodinu jsme čekali na odtahovku, ve který jsme si cestou do Těšína fajnově pokecali s ostravským řidičem, kterej nás dovezl k našemu andělskýmu automechanikovi, kterej nám půjčil svý auto, aby měl mužskej čím dneska odvézt Ju znovu do Ostravy na odběry a abysme měli čím dneska večer odjet do Brna, protože zejtra další chema.

Tak nějak se nenudíme :-D.

V odtahovce cestou do Těšína

Díky všem, kdo se za nás modlíte a myslíte na nás. Tady aspoň vidíte výsledky Vašich modliteb♡♡