Ju je na tom dobře. Dostal ATB i transfuzi (v pořadí svou druhou) a včera po dlouhé době snědl pořádnou opravdickou porci oběda. Možná tu budeme do konce týdne, možná nás pustí dřív, uvidíme. Důležité je, že s největší pravděpodobností budeme moci nastoupit příští týden na další, čtvrtý (počkat - předpředposlední! To zní líp!) blok chemoterapie v Brně.

A teď malé zamyšlení.

Opět využívám Ostravskou hospitalizaci k pravidelným procházkám do nedalekého úžasného rozlehlého lesa. Už mám své oblíbené trasy. Včera jsem ale byla tolik pohroužená do myšlenek a modliteb, že jsem na zpáteční cestě šla omylem jinudy. Trasa mezi stromy vypadala zpočátku úplně stejně jako ta pravá. Stačilo by, kdybych se před odbočením víc soustředila, rozhlédla se kolem sebe i za sebe, abych si připomněla pohled na okolí, a tím pádem správně vyhodnotila zatáčku, na níž mám z polní cesty zahnout do lesa. Šla jsem ale zcela automaticky. Podle "citu". Jen za pomoci "periferního" vidění. Spoléhající se na vnitřní instinkt...

Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy cesta najednou klesala prudce dolů, byla rozbahněná, tmavá a les se tady výrazně zužoval. Byla jsem tolik překvapená! Už pěknou chvilku jsem šla a ani na moment si nevšimla, že špatně. Nebýt té výrazné změny v terénu, šla bych dál a dál...

Stačila malá chvíle nepozornosti na začátku.

Připomíná vám to něco?

Lze v tom vidět i jednoduché, až dětinské přirovnání k životu. Ty nejdůležitější věci jsou zkrátka jednoduché právě proto, aby je pochopily i děti, jejichž životy jsou pro Boha tolik cenné. Jen slepý a hlupák jde dál po špatné cestě. Jenže toho prvního lze přesvědčit o návratu... Nicméně, Bůh dokáže zachránit oba dva.

Vrátila jsem se včas.

(Veškeré foto: ostravský les "Nad Myslivnou" aneb "Všechny cesty vedou... do lesa!" A také "Jak charismatický havíř s během začal")