Ju je na tom dobře. Dostal ATB i transfuzi (v pořadí svou druhou) a včera po dlouhé době snědl pořádnou opravdickou porci oběda. Možná tu budeme do konce týdne, možná nás pustí dřív, uvidíme. Důležité je, že s největší pravděpodobností budeme moci nastoupit příští týden na další, čtvrtý (počkat - předpředposlední! To zní líp!) blok chemoterapie v Brně.

A teď malé zamyšlení.

Opět využívám Ostravskou hospitalizaci k pravidelným procházkám do nedalekého úžasného rozlehlého lesa. Už mám své oblíbené trasy. Včera jsem ale byla tolik pohroužená do myšlenek a modliteb, že jsem na zpáteční cestě šla omylem jinudy. Trasa mezi stromy vypadala zpočátku úplně stejně jako ta pravá. Stačilo by, kdybych se před odbočením víc soustředila, rozhlédla se kolem sebe i za sebe, abych si připomněla pohled na okolí, a tím pádem správně vyhodnotila zatáčku, na níž mám z polní cesty zahnout do lesa. Šla jsem ale zcela automaticky. Podle "citu". Jen za pomoci "periferního" vidění. Spoléhající se na vnitřní instinkt...