Včera jsme se vrátili z Brna, kde jsme absolvovali magnetickou rezonanci. Jako vždycky, první kroky povinně vedou na onkologickou ambulanci kvůli krevním odběrům. Zároveň dítěti napíchnou katétr nebo (v našem případě) port a pak se jde na vyšetření, které kdo má ten den v plánu. Po něm se všichni znovu vrací na ambulanci, kde už jsou výsledky z krve a na řadě je kontrola u lékaře. Takže ráno je ambulance téměř prázdná, ale za dvě hodiny už plná lidí čekajících, až na ně přijde řada.
Pokud je vše vpořádku a pacient může odejít domů, je mu vyndaná jehla, kterou mu prve napíchli a adios. Co se Ju týče, tak je na tom s bílými krvinkami opět na bodu mrazu (doslova), a tak se musí víc hlídat po všech stranách. Další krevní kontrola nás čeká v pondělí v Ostravě.
Výsledek z magnetu zatím nebyl k dispozici, ale když dr. viděl snímek, říkal, že to vypadá vpořádku.
Díky Bohu!
Dnes jsem ale valila oči, když jsme byli s Ju dopoledne u řeky. Nejenže se vyloženě nechtěl vozit, a tak více než kdy jindy chodil, ale dokonce ho lákala nová místa. A nad to všechno mě poslal asi 20 metrů před sebe a že prý ke mně poběží.
A běžel! Je to poprvé od operace, co běžel. Samozřejmě nemotorně, ale co je nejvíc, je ta touha v něm, kterou asi probouzí ta všudypřítomná květena, listena, dřevina a fauna s florou či co. Přitom ve dnech neutropenie bývá obvykle dost unavený (celkový zdravotní stav se ale může změnit doslova z hodiny na hodinu a přijít pořádný sešup). Z obavy, aby to nepřehnal, jsem ho furt pobízela, ať si sedne, že ho povezu. Chvíli seděl, ale pak vyjekl, že je to hrozná nuda a zase šel kus pěšky.
Na rozlehlém dětském hřišti na polské straně si už podruhé za sebou užíval jízdu na kladce (takové to kulaté sedátko, co jezdí na laně). To je výborný rehabilitační prvek k natahování zadní strany svalů na nohách, které má dlouhodobě pochopitelně zkrácené. Tenhle hrací prvek ho ale nutí mít nohy neustále natažené, takže prostě super.
No a když se podíváte na fotky (nejen) z dneška, tak nevím, jak vás, ale mě napadá, že by sem každý psychiatr měl posílat své pacienty a každý psychoterapeut své klienty. Protože tady je nejen co vidět, ale i co slyšet a cítit.
A já si tady asi co nevidět zapíchnu kolíky, postavím stan a začnu bydlet u řeky. A pak zjistím, že to není ono, že bydlet na krásném místě je dlouhodobě super, ale stejně ti to za čas zevšední, a tak se vydáváš hledat jiná krásná místa, protože takový je prostě život - že neustále toužíme objevovat nové a nové věci. A proto stojí za to si ta nejkrásnější místa a věci nepřisvojovat...
Ale někomu bohatě stačí žít jen a jen na tom jediném místě bez objevování čehokoli dalšího, a to je úžasné zrovna tak. Protože ať to, či ono, obojí v sobě skrývá veliké bohatství.
(Foto: Český Těšín a Cieszyn, okolo Olše)