Dopo jsem s děckama vyrazila dolů k potoku, kde je venkovní posilko, ať si trochu potrénujou svalíčky. Pak jsme zahájili hru "Najdi rukavici", která vznikla spontánně tak, že Jo škádlil Ju a nechtěl mu dát rukavici. Ten se začal nervovat, tak jsem z toho udělala hru, že mu je různě budeme poschovávat na místním dětským hřišti, zatimco on bude počítat do deseti a pak se je vydá hledat. Vystřídali jsme se v hledání nakonec všichni a bylo z toho prima povyražení minimálně na 3/4 hodiny, než se na hřiště přivalily místní děcka. Ale to už byl Ju beztak hodně unavenej, takže jsme odkráčeli domů.

Já doma po obědě: "Hele, nepudem na to 'Skřične'?"

Počátek cesty

Mužskej: "Jako já bych šel."

Jo: "Jako já taky."

Ju: "Jako já fakt ne."

Ostatní: "To nám je jasný."

Já na mužskýho poté, co mi vyplivla mapa trasu: "Neříkej mi, že to trvá přes dvě hodiny. Dyť se podívej, jak je to blízko," ukazuju z okna přímo na vysílací věž na vrcholu, která je vzdušnou čarou tak pěkně blizoučko.

V půlce cesty na vrchol u Jaworzyny

"Když půjdeme přímo pod lanovkou, tak max hoďku a půl, ne?" směle dodávám.

"Nó, nevim nevim. Zdálky se to vždycky zdá jako pohodovka, ale potom..." říká mužskej.

A tak jsme počkali, až přestane pršet a vysvitne slunce. Stalo se a my vyrazili. Ovšem já, dlouho netrénovaná, jsem už po prvních 20 minutách tušila, že to nebude žádná sranda, jak se ten strmej kopec přede mnou zvedal víc a víc do oblak. Jenže důvod, proč jsem to nechtěla "zbytečně" obcházet vycházel z toho, aby Ju nezůstal doma příliš dlouho sám...

No nic. Počasí nám přálo, vlhkým vzduchem se nesla vůně lesů, hlíny, trav a hor a vyjít tuhle horu byla v našem případě jedinečná příležitost. Pár lidí jelo lanovkou nahoru i dolů a pár jich šlo i pěšky. Dolů. Stejným směrem jako my jsme šli jen my a vůbec jsem se tomu nedivila. Ani tomu, že nám jedna partička z lanovky v půlce cesty tleskala.

Skoro nahoře

Nic naplat. Asi sto metrů nad Javořinou (Jaworzyna) jsem to už psychicky nedávala a dohromady 3 x demonstrovala, že to vzdávám. Že se musim zachovat jako rozumnej realista, obrátit se a jít dolů. Klidně sama. Zastavit to dřív než bude pozdě. Vždyť nás ještě čeká cesta dolů! Chlapi, ať si to vyšplhaj. Ale beze mě.

"Hele, klidně, ale podle mapy je jen tenhle předposlední úsek masakr, navíc krátkej, pak už to na vrchol bude dobrý," říká mužskej.

"Ne, já to nedám, nedám to..."

Z drastickýho převýšení (cca 700 m) a rychlý chůze s přestávkama, se mi mírně motá hlava a sotva mluvim. Něco mě ale táhne nahoru. V určitým momentě se mi chce dokonce trošičku brečet. Z toho vysílení.

Vzápětí se mi vybaví srovnání s Ju nemocí a cestou, kterou jsem ušla za poslední půlrok. Ve chvíli, kdy jsem byla na pokraji sil, přišel zlom. Obrat k "lepšímu", pokud se to dá tak říct. A podobný to bylo i teď. A tak jsem šla. A za chvíli jsme byli nahoře.

Vrchol Skrzyczne 1257 m n. m.

Vlastně nechápu, že jsem to vyšla, když mi poslední měsíce nedělá problém "válet si šunky" místo toho, abych si pořádně zacvičila nebo zaběhala. Jako chodim všude možně, to jo. Ale po horách už dlouho ne.

A tak jsem o to víc byla vděčnější za ten nádhernej výhled na vrcholu. Za tu euforii v mozku z toho vysílení.

Rychle jsme to nahoře obešli a vydali se pěšky zase dolů. Chvíli po modrý, chvíli zkratkou a dole jsme byli za krásnou půlhodinu. A jak jsme došli dolů, začal déšť!

Takže další důvod k vděčnosti, že po celou dobu jsme šli v suchu.

Posezení

Místní tundra a výhled na jezero Zywiec

Cesta zpátky po modrý, která místy vede lesem

Nejvyšší hora Slezských Beskyd zdolána!

Zejtra to vidim max. na prochajdu očima z okna po vrcholcích hor. Prostě NEDĚLE(J) - den odpočinku!

Jo a cesta nahoru trvala fakt přes ty dvě hodiny...

Naše trasa