V čem? V délce našeho pobytu doma. A tak se ukazuje, že ztracený a nalezený klíče přece jen měly hlubší význam.

Tenhle čtvrtek je to 27 dní, co jsme v kuse doma (nepočítám třídenní regulérní chemku v Brně během téhle doby). A to je teda něco!!

Jak si to užívám? Fantasticky. Prostě a jednoduše si to UŽÍVÁM. První dva týdny jsem pořád někde lítala hladová po přírodě a jiných normálních věcech. Během toho jsem se trochu dala na vaření:-D. A poslední dva týdny se zaměřuju na doplnění chybějících věcí v domácnosti, šatní skříni a v neposlední řadě i kosmetice.

Mimochodem příšerná věc: jak jsem si před pár měsíci uklidila a zkultivovala kancelář, kterou jsem ale záhy opustila, jakožto i celej byt, tak jsem po návratu zapomněla, kde co mám! Takže všechno znovu hledám a je to vopruz :-/.

Mimochodem úžasná věc: Těšíňačky jsou super baby. Vždycky mi některá napíše, že bysme mohly vyrazit tam a tam a když to zrovna vyjde, neváhám ani minutu. Dneska třeba z fleku zase ten polskej sekáč :->.

Ju má novej kočár. Takže musím pochválit i místní služby. V podstatě za hubičku (400,- na měsíc) jsem si ho dneska byla vyzvednout v centru sociálních služeb jen pár minut od baráku, kam jsem kvůli tomu včera volala.

Vozík nám otvírá nový možnosti. Je to vzácná věc.

"Konečně můžem vyrazit někam dál!" říkám Ju. A to jsme taky hned udělali. Byla z toho dvouhodinová vycházka za příjemnýho jarního dopoledne v nedalekým parku u řeky. Potom, co jsme si užili posezení u místního rybníčku (a já si vypila kafindo), vydali jsme se do zahraničí na polský supr prolejzačky. Tam si Ju pěkně zarehabilitoval na subjektech, který naposled zdolával asi v sedmi letech a já si najednou připadala jak mladá mamina s kočárkem.

NEUTROPENIE. To je ta sviňárna při chemce, která vybíjí bílý krvinky. Kvůli tomu chytil onehdá Ju infekci a 2 týdny jsme leželi v Ostravě. Takže jsem se toho teď celkem obávala. Ale díky Bohu to zatím zvládáme a Ju - přestože je neutropenickej - nemá ani horečky, ani infekci. Navíc mu bělouši už pozvolna lezou nahoru. Akorát nemá chuť k jídlu a zase váží 24,4 kg :-/.

Nicméně, jak už jednou zažiješ hrůzu, o který myslíš, že jí snad nepřežiješ, tak se ti napodruhý nezdá už tak brutální; prostě už víš, že se z toho dá vyhrabat a tak jen čekáš, protože nic jinýho ani dělat nemůžeš. Nedá se to možná říct úplně o všem, ale o spoustě věcech jo.

Díky Vám všem, kdo na nás myslíte, modlíte se, anebo děláte věci, díky kterým se nám jde po týhle cestě mnohem snáz, než kdybyste vůbec neexistovali.

Ví laf jůůů♡♡♡