Před pár dny jsme dostali hromadu hovězího masa. Srdce plesalo, mrazák praskal ve švech a mysl nabobtnávala kuchařskou fantazií.

Když tu se náhle ozvalo: "Já chci konečně tu svíčkovou!!"

Na opodál hledící bledý tvářičce už skoro bez obočí zářily očka, ještě donedávna bohatě obklopený hustýma řasama, že nejedna ženská záviděla, jak dvě žárovičky.

Cože?! Svíčkovou?!

A hlavou mi jedna přes druhou, jak děcka utržený ze řetězu, skákaly představy o suchým gumovým nejedlým mase, omáčce bez chuti a nejmíň čtyřhodinovým hororovým pozvolným pečení v troubě, při kterým se poslední dvě hodiny modlíš otčenáš čím dál rychlejc, aby zasáhlo nebe a z trouby nakonec místo šťavnatýho masíčka nevylezlo něco, co připomíná přidušenýho hnědýho scvrklýho skřeta ležícího v bahně, který bylo kdysi zeleninou a kterýmu přes veškerou resuscitaci už nikdo život nevrátí.

"Eh...noo... tak dobře, že seš ten onko pacoš, já do toho půjdu, zkusím najít nějakej jednoduchej recept," říkám po prvotním šoku s kulhavě se blížící katarzí svíčkochtivýmu tvorovi, kterej čeká na moji bez diskuzí kladnou odpověď. Zas na druhou stranu; když už mám v mrazáku tu PRAVOU svíčkovou, tak proč to konečně v téměř zralým věku nezkusit, že jo.

Je mi jasný, že minimálně devět z deseti čtenářek tohodle příspěvku už svíčkovou dělalo a minimálně šest z nich ji má zmáknutou. Jenže vaření zrovna není moje srdeční záležitost a ani nepatřim mezi holčičky, který maminky trpělivě uváděly v taje kuchařskýho umění, což se úplně poprvý projevilo hned po svatbě, kdy jsem do receptu na bramborový placky nasypala hrnek cukru krupice, namísto hrnku KRUPICE! Náhodou jsme to snědli, a navíc nevim o nikom, kdo by se po návštěvě u nás doma za těch jednadvacet let společnýho soužití otrávil, nebo dokonce umřel. A o to přece jde. Abyste každou návštěvu hlavně přežili.

Pokud teda doteď moje kuchtění všichni přežili, tak se není čeho bát. A našla jsem si recept s octem na vcelku solidním gastronomickým webu s působivým názvem Maminčina svíčková.

No to bude ta pravá pochoutka!

Já radši čerstvou než krájenou zeleninu, jenže jako obvykle čas tlačí, a navíc při množství 1,6 kg masa by se mi o tom krájení zdálo nejmíň celej další tejden. Takže mražená a šmitec, páč život mám jen jeden.