Je to zvláštní. Přestěhuješ se na opačný konec republiky, abys začal doslova nový život a ono to tak přesně je. Jen tak, jak sis nepředstavoval ani v nejhorších snech. Ale je to zkrátka TVŮJ nový život. S úplně novými lidmi. V Těšíně, Brně, Ostravě...

Jaké by to bylo vědět všechny ty věci předem? Že budu bydlet na "osmecu" (náměstí 28. října v Brně), běhat v nedalekých Lužánkách, kochat se v tamním Notinu, nasávat kouzelný ostravský les? Jaké by to bylo? Hrozné by to bylo. Nepředstavitelné. Děsuplné. Protože za jakou cenu? Proto je tak dobře většinou předem nevědět.

Ale už teď, po všech těch měsících, si připadám, že je velká část za námi, kdežto před námi něco mnohem většího. Že tohle byl teprve start. Přestože do cíle zbývá ještě dlouhá cesta. K čemu a proč to všechno? To není otázka na pořadu dne.

Ale nadešel i okamžik velkého hněvu, bolesti a zoufalství. To když jsem seděla vedle Ju v brněnském bytě a on celý rozcitlivělý a bolavý pobrekával. Já ho držela kolem ramen a nechtěla jsem brečet nahlas, takže jsem "řvala do prázdna", pusu dokořán, obličej celý zkřivený. Bylo toho už moc. Pohár přetekl, míra byla završena, byl to sráz a dál už se jít nedalo. Byť rty potichu šeptající, tak duše křičící: "Bože, já tě nenávidím! Nenávidím tě!! Jenom nás týráš, působíš bolest, vyháníš nás z domova! Proč? Proč?!"

Přeci jen jsem před usnutím vzteky "naposledy" otevřela Bibli. Že dám Bohu jakoby poslední šanci. Zabořila jsem ruku do Bible, otevřela ji a ze stránek se začala valit voda:

"Pojďme se vrátit k Hospodinu! On nás ranil a on uzdraví, udeřil a také ošetří. Po dvou dnech nám život navrátí, třetího dne nás znovu postaví, abychom před ním mohli žít, abychom Hospodina znali a znát ho chtěli stále víc. On se objeví tak jistě jako svítání, přijde k nám jako průtrž na podzim, jak jarní déšť, jenž zemi zavlaží." (Oz 6)

Potom, sice ne za tři, ale asi za sedm dní, přišel zlom jako když luskneš. Přišla změna "tak jistě jako svítání... jako průtrž na podzim, jak jarní déšť, jenž zemi zavlaží." Ju přestalo to hrozné zvracení, které se pak ještě na pár dní zlehka připomnělo, ale ta změna byla obrovská. Teď už několik týdnů nezvrací. Přestal mít velké závratě při prudší změně polohy. Už mu "jen" vadí větší záklon hlavy dozadu. Začal jíst. A přestože jsme po první chemce znovu skončili v nemocnici, v podstatě na tom byl "dobře".

I já můžu konečně nabýt nových sil.

Bůh se rozhodl nás vysvobozovat krůček po krůčku. Zřejmě proto, aby nás tentokrát něčemu hodně důležitému naučil.

A tak si s důvěrou "lehám" do vody ŽIVOTA a nechávám se unášet do bezpečí...