Včera nás konečně, téměř po dvou týdnech, pustili z ostravské nemocnice, z hematoonkologie, domů.
Pobyt tam se nám prodlužoval kvůli Ju neobjasněným horečkám a s tím souvisejícím hnusným kašlem (přesto všechna vyšetření byla neg.), kvůli kterým měl dokonce nad rámec běžných vyšetření rentgen plic, sono břicha a nevím už po kolikáté v řadě magnetickou rezonanci, aby se zjistilo, Z ČEHO ty horečky má.
To poslední mě krátkodobě uvrhlo do zoufalství, poněvadž bylo provedeno kvůli případné infekci shuntu, která vyvolává horečky, ale nemusí být potvrzena z běžných vyšetření. Na dotaz, jak by se dál postupovalo, pokud by infekce byla zjištěna, dr. opatrně odpověděla, že by se poradili s brněnskými neurology. To už mi svítila oranžová, takže zase google a hledání informací. Samozřejmě by to byla velmi riziková situace, která, jak jsem se dočetla, se velmi těžko léčí ATB, jelikož jde o centrální uzavřený systém (proto i těžko zjistitelná z odběrů). Takže je někdy zapotřebí celý systém operativně vyměnit. A každá další operace znamená další riziko a v našem případě i nepříjemné oddálení dalšího bloku chemoterapie.
Na výsledky magnetu se obvykle čeká několik hodin, což zahrnuje i to, kdy má doktor čas vám je přijít oznámit.
Mísily se ve mně nejistota, pochybnosti a nedůvěra s připomínkou prorockého zaslíbení, že se už nevrátím na onen břeh plný těch nejhorších starostí, jaké jsem prožívala v prvních měsících.
Ale stejně - najednou ZASE stojíte před nejistotou a ZASE vám nezbývá než čekat. A doufat.
Dr. měla čas až pozdě večer, ale já zrovna telefonovala s manželem schovaná v herně. Když jsem vylezla a sestra viděla můj nešťastný výraz poté, co mi řekla, že mě hledala doktorka kvůli výsledkům a že přijde až ráno, tak mi s nadlehčenou tichou pohrůžkou řekla: "Dopadlo to dobře, ale nic jsem vám neřekla, ano?!" A já mohla s vděčností a velikou úlevou jít v klidu spát.
Ju byl v nemocnici zaléčen vskutku důkladně: ATB, antimykotika (kvůli potvrzení plísňové bakterie) a preventivně antivirotika (kvůli tomu, že na oddělení byl onen chlapec s neštovicemi a byť je Ju v dětství prodělal, ve svém stavu by je mohl snadno chytit, a to může být nebezpečné).
Pozitivní na celém pobytu bylo to, že se Ju víc rozjedl, takže i něco málo přibral. A už spoustu dní nezvrací. To se samozřejmě po další chemce může změnit, ale víte - musím říct, že je aspoň fajn, že se problémy vystřídaly. Už pár týdnů nemusím otročit PEGu, hlídat každou dávku, když začal víc jíst, a to je veliká úleva, přestože měl v nemocnici hrozný kašel a horečky.
Když přijel manžel, mohla jsem v Ostravě obden vyrazit na 2 hodiny do lesa, kde jsem si připadala jak zpátky v Písku a který je opravdu krásný, bohatě protkaný klikatými cestičkami...
Mohu tedy znovu říci: Díky Bohu, zvládli jsme to.
Včera jsme tedy přijeli a hned zítra večer opět musíme do Brna, protože v pondělí ráno nástup na druhý, tentokrát čtyřdenní blok chemoterapie. Jen doufám a modlím se, abychom po tomto bloku, byť opět zákonitě přijde neutropenie, nemuseli skončit s dalšími většími problémy v nemocnici. Kéž bychom pak měli konečně víc času strávit doma. Ale i kdybychom skončili opět v nemocnici, pořád bude mezi druhým a třetím blokem 6 týdnů pauza, a tak nám snad konečně vyjde být delší čas doma.
Jak totiž řekl včera manžel: "Já jen čekám na dny, kdy konečně budete doma víc než v nemocnici..."
Včera jsem také "náhodou"(?) po několika měsících našla ztracené klíče od domu a bytu. Ztratila jsem je někdy v září, kdy ještě Ju chodil do školy.
Jak symbolické...
A zároveň vzbuzující naději!
Děkujeme Vám za modlitby♡♡♡!!