Spontánní úvahy z nemocniční postele...
Chci mít silnou víru. Chci umět Bohu říct Ano, půjdu. Půjdu tam, kam chceš, abych šla. (Koneckonců jsem to řekla i s odchodem na Slezsko). Protože to je vždy ta nejlepší cesta. Nechci to jen umět vyslovit. Chci se to naučit žít. I když se ještě hodněkrát možná budu vztekat. Možná mě zase přepadne zoufalství. Nikdy se to totiž dokonale nenaučíme. Ale o tom to díky Bohu není. Jde přece o celoživotní "zápas o víru". Jde o to věřit Bohu za všech okolností. Ale jak bychom se to mohli naučit, pokud bychom žili v úplném bezpečí, bez bolesti a trápení? Z čeho bychom pak vyrostli? Jaký obraz Boha bychom si utvářeli? Jako toho, kdo nás je povinen hýčkat a chránit podle našich představ?
Svět i životy lidí prostě JSOU plné katastrof. Bolest. Nemoc. Smrt. To vše je tak zraňující, tak smutné, zoufalé. Je to důsledek zkaženosti světa. Nás všech. Ale víra nám dává MOC projít tím vším s důvěrou a pokojem v srdci. Jak jinak, nebo kde jinde, se máme naučit Bohu věřit, než právě v těžkých zkouškách? Řekl snad tehdy během těch nejstrašnějších dní svého života Abraham: "Ne, tam nepůjdu"? Řekl: "Ne! Takovou věc nepodstoupím, to nikdy neudělám"?
Kdyby to řekl - a to on klidně mohl - měli bychom pro něj pochopení. Ale Abraham by pak nebyl "otcem víry". Nebyl by ani mužem víry. On to ale udělal - a my to nechápeme! Říkáme: "Jak je to vůbec možné?" "Jak se vůbec něco takového může stát? Jak tohle může Bůh po člověku chtít?!"
Tragédie, nemoci a další k nám obvykle chodí zvenčí. Odněkud k nám. Ale Abrahamovi Bůh řekl: "Udělej to sám!" Udělej to svýma vlastníma rukama. To je hrozné. Příšerné. Jenže to dokonale odráží to, co Bůh sám udělal skrze Ježíše. Smrt. Oběť. To ale nebyl Konec, nýbrž Počátek! Hlavní brána k Životu. Byť tisíce let staré, pořád těžko srozumitelné...
Bůh ale vyzkoušel Abrahama v pravý čas. V čas, kdy Bůh věděl, že Abraham může obstát. Ve svém věku, ve své zkušené víře a se svou známostí Boha. Proto je také psáno, že nám Bůh nedá zkoušku nad naše síly. Dá nám ji v pravý čas. Ale co je ještě úžasnější, dá nám sílu tím projít.
Tragédie a nemoci k nám přijdou (přímo spadnou!) zpravidla nečekaně a většinou odjinud. Nevybíráme si je. Ani je nechceme. Říkáme: "To je tak strašné, to se nemá dít!" A to nám Bůh ještě neříká: "Udělej to sám!"
Co ale říká, je: "Věříš mi?"
Věříš mi, že tě tím vším dokážu provést? Věříš mi, že i když je pod tebou temná hlubina, můžeš jako Petr vstoupit na vodu a bezpečně jít? Dokážeš se nerozhlížet na různé strany a hledět jenom na mě? Dokážeš se nepoddat strachu z mohutných burácivých vln?
Naše odevzdání nemá být pasivní; bez proseb, bez volání, bez dychtivosti po vysvobození, bez očekávání záchrany jen s jediným ponurým hlesnutím "děj se vůle Boží" a rádoby nábožensky "mlčky trpěti". Máme se odevzdat aktivně; do náruče Toho, kdo celou tu cestu šel před námi. Toho, jehož stopy pouze následujeme a víme, že nás nezavedou na scestí. Že nás nedovedou na okraj srázu, odkud spadneme dolů. Že nás nezavedou na místo, odkud není návratu. To přece ne! Jeho stopy nás vždycky vedou ke Světlu a Naději. Ne ke Tmě a Zoufalství. Vedou nás k Životu, ne ke Smrti.
A i kdybychom zemřeli, budeme žít!
A tehdy konečně pořádně a opravdově. Bez bolesti. Bez smutku. Bez tragédií. Dokonce i bez víry a naděje. Protože ty už nebudou potřeba. Tehdy bude něco mnohem lepšího...
Dokážu tedy věřit? V každý čas a za všech okolností? Očividně se to musím učit! Je to důležité pro v(d)ěčnost. Chci mít víru navzdory okolnostem. Koneckonců, z kolika věcí, událostí i vážných nemocí mě samotnou Bůh už vysvobodil?!
A proto: "...ať svět, život nebo smrt, ať už přítomnost nebo budoucnost – všechno je vaše, vy jste Kristovi a Kristus Boží." (1 List Korintským)
“Hospodin je spravedlivý ve všech cestách svých, ve všem, co působí, je laskavý. Hospodin je blízký všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají v opravdovosti. Naplňuje touhy těch, kdo ho ctí, slyší jejich křik a jde je zachránit."
(Žalm 145)
Trpělivost růže přináší (v nejpřekvapivějších podobách). Kdežto netrpělivost bodá jak trní (a to já dobře znám).