Chtěla jsem nedočkavě k moři, tak jsem u něj

Vážně jsem minule řekla, že jsem "napůldoktor"? Pitomost! Možná napůlsestra. To sedí víc. Jsme totiž zase v nemocnici. Já a Ju. Ju je pacient a já jeho hlídací pes. Doslova. A jelikož má rád mopse, jsem prej mops.

To je ale vedlejší, i když ne tak docela.

Hlavní je, že Ju má TĚŽKOU FEBRILNÍ NEUTROPENII.

Já ale byla až do včerejška nad věcí. "No tak má horečku, to už jsem přece zažila," říkala jsem si v neděli dopoledne. Jenomže tehdy měl krev vpořádku. Jde o to, že jsem měla volat doktorům už v sobotu a nečekat do neděle. Že by mě nepoučili? Poučili! Ale už je to dávno a taky mě ukolíbalo, že nás ve čtvrtek bez obav pustili po odběrech z Ostravy domů. Jenže zvraty jsou zvraty a na ty je třeba rychle reagovat.

Vlastně jsem měla volat ještě o pár dní dřív, když začal být Ju víc spavej.

A o co, že se teda jedná?

"Febrilní neutropenie je život ohrožující stav, který vzniká jako komplikace útlumu krvetvorby. Neutropenie vznikne jako následek dřeňového útlumu nejčastěji v rámci chemoterapie u onkologicky nemocných pacientů, výjimečně jako nežádoucí účinek některých jiných léků. Febrilie (horečka) vzniká jako reakce na infekci." (Wikiskripta.eu)

Bílých krvinek má Ju téměř nula a k tomu infekci v okolí PEGu. Chemka ti totiž vybije nejen špatný, ale i zdravý, doslova životodárný věci v těle. A takhle blbě to pak někdy končí. Řešení je jediný: okamžitá hospitalizace a rychlý nasazení silných ATB. Neustále ho odebíraj a sledujou. Včetně mě - hlídacího mopsíka.

"I kdybyste volala v sobotu, žádná velká změna by to ale nebyla, maminko," říká mi doktorka. "Spíš jde o to, jak rychle infekce postupuje. Ale určitě je třeba volat IHNED." "Ne, to není tím, že byste se o PEG špatně starala," ujišťuje mě. "V jeho stavu stačí málo, jakýkoli vstup pro bakterie, a je hotovo."

Takže až do včerejška jsem byla nad věcí. Než jsem začala googlit a číst ty nejhorší následky febrilní neutropenie. Přesně tak, můžeš prostě umřít. Proto je ale tak důležitej včasnej zásah. Z temných myšlenek mi pak celkem rychle pomohla kamarádka onkoložka, co byla na drátě. A že je prej důležitý, že teď jsme v nemocnici a že už vesele kapou ATB. To je vlastně jediná záchrana, když ta tvoje vlastní (bílý krvinky) je kaput.

Budeme tu minimálně týden. Mně je to ale jedno. Já už nic nepočítám. Ani s ničím nepočítám. Tahle nemoc mě (očividně) učí trpělivosti. A taky (snad) hlubší víře. O tom zase příště. Hlavní je přece všechno to přežít. A Ju přece pořád žije!!!

Moje obvyklá nemocniční poloha. Ale mám tu i svoji postel

Z okna nemocničního pokoje vidím vzdálený vrcholky zasněžených Beskyd. Z okna duše vidím vzdálený vrcholy Naděje na záchranu.

A opět: Vzpomínám na vzácný slunečný dny na balkóně. A taky na procházku kousek dál, než je můj běžnej říční okruh.

Ano. Vpomínám na vzácný dny na balkóně. A chci se dívat dál, než je můj lidskej okruh.

Nic si nevyčítám. Ani mně nikdo nic nevyčítá. Co nezvládám já, zvládnou Nebesa. Tvrdý poučení. To rozhodně. Dokonalej je jen Jeden. A On má všechno ve svých rukách.

I tak ale prosím: modlete se za celý průběh Ju chemoterapie.

Díky, že se modlíte, naši Milovaní♡! A vlastně díky tomu Žijem♡♡♡.