Včera jsem měla moc krásný den. V sobotu jsme přijeli z nemocnice, kde měl Ju první chemoterapii. V neděli byl odpočinkový, celkem unavený den, ale v pondělí vysvitlo slunce a protože se stav Ju rapidně zlepšil, takže u něj nemusím být nonstop, vydala jsem se po dlouhých týdnech za denního světla na procházku k řece. Ta se od té poslední lišila nejen denní dobou, ale především změnou nálady, a tím i slovníku. Předchozí zuřivost vystřídal klid a mír a modlitby plné radosti a vděčnosti, a tak byla i síla a chuť k modlitbám za místní opilce a bezdomovce...

Ale to nebylo vše! Jakmile jsem vyšla z domu na chodník, zastavilo auto a z okénka vykoukl bratr v Kristu, starší sboru, s dotazy na Ju a ujištěním, že se za nás doma neustále modlí. Kromě modliteb mě potěšilo vidět po dlouhých měsících zase někoho dalšího ze sboru.

Po návratu z procházky už vidím zdálky sestru v Kristu, prozměnu z jiné církve, kterak otvírá náruč k obejmutí a ptá se na Ju a na to, kdy konečně přijdu na návštěvu. A konečně, když vejdu do domu, potkám na schodech další sestru v Kristu, co opět otvírá s vřelostí náruč k obejmutí... Tu jsem věděla, že to vše je dar od Boha; projevy lásky od Něj.

Další dvě zajímavá "setkání".

Odpoledne jsem po týdnech vzala Ju na procházku do nedalekého parku. Ovšem kousek od domu vidím, jak naproti přes ulici jde kymácivým stylem starý pán. "Snad nebude opilý," říkám Ju. Opak byl však pravdou. Zakrátko s sebou, jak široký tak dlouhý, švihne o zem. Tak tak, že si nerozbil hlavu!

"Ajaj, počkej tady Ju!" zatímco jdu rychlým krokem k pánovi ležícímu v silničním příkopu. Ve stejnou chvíli u něj zastavuje auto a s všímavým řidičem bereme staříka každý z jedné strany a doprovázíme ho do domu. Táhne z něj alkohol a ve dveřích si ho už přebírá značně udivená, asi šedesátiletá dcera. Zřejmě další pozoruhodná odpověď na modlitby (jako třeba tady).

Večer mám videohovor s úplně cizí maminkou, která na mě dostala kontakt přes jednu sestru ze sboru, aby se mě zeptala, jaké náplasti používám na bolest. Synka (onkologického, jemuž se zhruba po roce znovu vrátil agresivní nádor) má téměř stejně starého jako já, a tak jsme měly o čem povídat a rozloučily jsme se s tím, že se možná někde potkáme v Brně při chemoterapii.

A dnes? Mám za sebou setkání s velice milou sociální pracovnicí z Úřadu práce ohledně příspěvku na péči. A také naprosto úžasný pobyt na balkóně s tváří vystavenou slunci, za poslechu soulu, což je něco, co jsem zažila naposledy loni v září, a nyní navíc s pocity, které jinak zažívám na odpočinkové dovolené u moře. A když k tomu přičtu Ju bezvadnou náladu, sice ne kdovíjakou, ale chuť k jídlu a zvracení max 1 x za den, tak opravdu "málo" stačí ke štěstí!!!