Před pěti dny jsem se radovala, jak Ju přibírá a včera váha ukáže o 800 g míň. Skoro o kilo. A tak znovu depka. Propad. Psycho. Takovej sešup tě prostě semele, strhne dolů. Navíc to je úplně nepochopitelný. Proč to kleslo o tolik, a proč vůbec?! A tak místo pěti dávek Nutrisonu denně jsem musela jednu přidat. Ideálně má mít těch 6 x 220 ml každý 3 hodiny. Takhle to zní strašně jednoduše, jenže když začneš v 8, skončíš při šesti dávkách přinejlepším ve 23 h. To se ale nepodaří, protože se minimálně jedna dávka vždycky zkomplikuje následným zvracením, takže musím dát půl hodiny odstup, a tím se to celý posune. Když se takhle odloží dávky dvě, končíme o půlnoci. Můžem sice vstávat dřív, ale to pak Ju prospí dopoledne, kdy se mu nejlíp učí. A taky, proč by měl prospat půlku dne? Jenže nic jinýho nám teď nezbývá. Dneska jsme teda začali v 7, abych s krmením skončila ve 22 a uvidí se, jak dál.

Mimochodem, časový rozmezí mezi krmením nikdy nejsou čistý tři hodiny. Příprava jídla, čištění, a hlavně krmení, zabere klidně až 45 minut. Tzn. skoro každý dvě hodiny vlastně krmím. V noci už teda nekrmím od chvíle, co se dávky dostatečně navýšily...

Takže, jak jsem si rychle naplánovala dalších 5 kafí s různýma lidma, dokud tu ještě budu, tak jsem je zase rychle zrušila, páč v tomhle režimu je to nereálný.

Včera se ve mně zase mlely pocity nasranosti se sebelítostí atd. Stará písnička. Ležela jsem ve svý dokvétající pracovně na zemi, přikrytá dekou, ufňukaná, a za chvíli mi došlo, co jsem ten den četla ve zprávách. O tureckým zemětřesení a 2K mrtvých. Dneska už asi víc. A tak mi slzy nasranosti vystřídaly slzy vděčnosti. Jakoby na stropě nade mnou bylo napsáno: VŽDYŤ VY ŽIJETE!

Chápeš, že je to strašný? Spíš, a najednou se ti sype celej barák... A možná ti umřou děti a ty přežiješ, což tě bude možná zažíva rozežírat po zbytek života... A něco takovýho se mi přece neděje. Vždycky najdeš horší případy než je ten tvůj. A nemůžeš říct, díky Bohu za ně. To je zvrácený. Zvrácený ale není uvědomit si, že pořád máš bejt za co vděčnej. A víš co mi ještě Bůh připomněl? Tu maminku z Písku, co jsem ji často potkávala, když jsem jela před obědem po Kamenným mostě. Vezla pokaždý velkej kočár a v něm velký dítě. Postižený. Dost hlasitě se projevující. Vždycky držela v jedný ruce ten kočár a ve druhý kafe, ať bylo léto, nebo zima, a nikdy nevypadala smutně. Nevím, jestli to bylo tím, že něco bere, nebo tím, že prošla psychoterapií, kde jí říkali něco ve smyslu: "Paní 'Nováková', vůbec neberte ohled na okolí! Na ty divné pohledy kolemjdoucích. A z jejich řečí si taky nic nedělejte. Život máte jen jeden, vaše dítě je veselé, užívejte si s ním každý den. Jděte do města, jděte mezi lidi, buďte dobré mysli, kupte si kafíčko, nechejte na sebe svítit slunce! Nebojte, zvyknete si. A vaše okolí si časem zvykne na vás. A možná najdete i nové přátele. Když se budete schovávat, umřete. Protože ve Tmě se umírá. Ale ve Světle je Život. Choďte na Světlo, paní Nováková. Každý den."

Nebo si na to všechno přišla sama, to už je fuk. Je ale přece jasný, že je k tomu dítěti uvázaná jak k boudě. A musela se s tím naučit žít. Už to pro ní není bouda. A já se tu lituju. Asi proto, že pořád žiju v tý nejistotě. Toho, co bude dál. Co na tebe za rohem zas vybafne. Když totiž víš, že tady, sice nehnutě, stojí bouda, vedle roste tráva a naproti je branka a je to neměnný, dá se s tím už nějak pracovat. Ale takhle je tu obrovskej nejistej prostor. Jasně, i pro víru. Která je ale někdy slabá. Stejně jako psychika. A proto pokaždý, znovu a znovu přichází aktivně Bůh, aby mi připomněl, že přece ŽIJEME.

Akorát bych si přála dostat se víc na to světlo...

Mimochodem, předevčírem jsme celá rodinka byli ve zdejšim těšínským kině. Prvně. Asterix a Obelix. Blbost, ale po dlouhý době zážitek. Úplnej svátek, dalo by se říct!

Asi tam zajdu častějc.