Už přes týden jsme doma a hned první dny to byla depka. Z garsonky jen ve dvou šup do většího, pořád ještě neuspořádanýho, bytu. Nastalo vnitřní fňukání a žal nad tím, že nikde nejsem pořádně doma. A jak bych ráda z velký dálky, ale hlavně dlouhý nepřítomnosti, přijela na místo, se kterým jsem roky sžitá a jen si užívala klid a pohodu DOMA. Omílám to furt dokolečka, ale taková je realita, a ta realita mě zkrátka uvedla první dny do depky. Na druhou stranu díky tomu, že jsem se vrhla na svoji nedodělanou pracovnu, jsem se nechala po dlouhý době unést tvůrčím euforickým duchem a vlastně se i znovu sžívala s prostředím. Teď mě čeká pověsit v ní obrazy, poličky, lištu, doladit dekorace, zkrátka ty finální příjemný věci. Dolaďovala jsem, kde budou viset jaký záclony a konečně uspořádala koupelnový skříňky. Takže jsme už dvakrát udělali nálet na JYSK, kde jsem čoveče možná nakupovala vůbec prvně v životě, protože většinou spíš IKEA. A teď si říkám, jaká to byla škoda, když v JYSKu maj taky plno krásných věcí, co rezonujou s mým vkusem. A jako úlovky mám pěkný, ale o tom až jindy.

Nejsem ale furt jenom zavřená. Hned zkraje návratu do Těšína jsem byla na prvním letošním kafepokecu a ten den večer jsem dokonce stihla úžasnou masáž u sousedky.

Ju byl předevčírem po dlouhých měsících prvně na kolobrndě až u řeky a většinu času to dal sám, sice pomalu, ale krásně mu to jelo! Každej den mu dávám plnit věci do školy a vidím, že to jeho mozek pobírá mnohem líp, než třeba před měsícem. Důležitý hlavně je nepřijít o ten učící režim a držet se ho, co to jen jde. S tím zvracením je to takový podivný. Některý dny nic a pak zas najednou jo. Bere na to různý léky, který mu stejně moc nepomáhaj. Ale za chvíli ho čeká chemoterapie, při který má bejt blití opět v normě, tak to myslim nemá cenu teď nějak hrotit.

Semtam na mě padá sebelítost. Že nemůžeme jezdit společně na výlety, který jsme měli vždycky tak rádi. I když já na nějakej strašně chci. Aspoň dvouhodinovej. Prostě někam vyjet autem do přírody, vystoupit, projít se s pěknými výhledy a šup zase zpátky. Kéž by do toho navíc svítilo slunko...

Jak mám kolem sebe teď víc prostoru - toho fyzickýho i mentálního ve smyslu většího množství vjemů, než v garsonce uprostřed Brna a v nemocniční čekárně - tak je zkrátka víc prostoru nejen pro zážitky, ale i stesky. Najednou ti víc dochází, o co všechno přicházíš. Taky, jak hodně jsi unavená, anebo neschopná dát dohromady tolik vět, co dřív. Myslím v rámci rozhovoru. Což jsem si už mohla párkrát vyzkoušet. Možná, že kdybych dokonce přestala psát, stal by se ze mě úplnej mentální zaprděnec. A to nechceš. Tak se snažím nějak žít, něco dělat, a už bych si strašně přála, aby to bylo všechno za náma a život byl zase normální...

I když, co to vlastně znamená?