Frčíme na PEGu osmým dnem a krom nedoceněnýho vepřa knedla a aktuálně žádaných oblíbených palačinek jsem taky dostala za úkol přinést domů pořádný koblihy a nějakej hnusnej ovocnej sprej do pusy, co ho prej prodává každej Vietnamec. Ten náš brněnskej ho ve svým sortimentu naštěstí nenašel, ačkoli jsem mu ukazovala fotku.

Doktor Bobek na Žluťáku, když dneska viděl mýho Ju, zdálo se mu prej, že vypadá mnohem líp, než minulej týden. "Je takovej veselejší," řekl. Nezdálo. Je to fakt. Už to, že má znovu nápady, co by rád natáčel za videa, o tom samo svědčí. A taky, že chtěl dneska do Těšína. Já ani moc ne, páč jak se mi ta péče hromadí, musím s sebou vláčet spoustu věcí. No ale tak zase ta psychika, že se prcek podívá domů, má vyšší hodnotu, než ten půlmilion věcí sbalit do kufru. A alespoň můžu jít volit toho novýho prezidenta.

Taky je za námi předposlední týden ertéčka a poté, co začne postradioterapeutický a předchemoterapeutický období, snad budeme mít malou chvíli odpočinku, která by asi na pár kontrol měla bejt dlouhá necelej měsíc. Tak snad se nám to ničím nezamotá.

Teda musím říct, že těch šest týdnů mi vůbec nepřijde kdovíjak dlouhých, ale taková dovča v Alpách stejně dlouhou dobu, by bylo jiný kafe, to jo. Zrovna včera jsem na Žluťáku zahlídla v čekárnický telce jakejsi seriál natáčenej v mých oblíbených horách. Očima jsem hltala každej záběr, zatimco v myšlenkách seděla kdesi na vrcholu, kolem zeleň a v nose čerstvej vzduch. "Tak maminko, už si pojďte!" vytrhla mě z tý letní parády za pár minut sestřička. Nejenže si při sotva desetiminutový RT už nestihneš dát kafe, nenechaj tě ani na chvíli snít.

Na Žluťáku sní hodně lidí. Je to jedna z věcí, co lidem odvádí myšlenky od drsný reality k příjemným nadějným zítřkům. Jako devatenáctiletá Lucka, který skončilo RT ve středu a strašně se těšila domů. Vyprávěla mi, jak by letos chtěla dělat přijímačky na práva, protože už hrozně moc chce něco dělat, i když ještě před dvěma týdny byla úplně na dně tělesně i psychicky. A vypadala možná jako vymačkaná tuba od Pikaa. Já jí neviděla, ale prej ani nedokázala jít. A taky se těší mezi lidi. Mamka jí to sice rozmlouvá, ale Lucka si sní svůj sen...

Nebo jako ten baj vočko čtyřicetiletej pán, co jsem ho tuhle zahlídla ze sanitky, jak odchází ze Žluťáku a i z toho zapatlanýho okýnka bylo zřetelně vidět, jak si užívá pohled na přírodu se zvednutou hlavou, mírným úsměvem a vděčností v obličeji. Vypadalo to jako závěr filmu s dobrým koncem. Nevím, jakej bude ten jeho, možná to neví ani on, ale vím, že snil...

Kdo možná tolik nesní, je malá, asi šestiletá, Vaneska. Ve svým věku ještě naplno žije přítomným okamžikem. Ani nebylo třeba ji zdálky nijak zvlášť hlídat, když mě o to žádala její maminka, aby si mohla odskočit. O to se postaralo Vanesčino publikum složený z nemohoucí starý paní na vozíku a jejího letitýho doprovodu. Upovídaný Vanesce to bohatě stačilo, protože s kamarádkama se určitě moc nevídá. A na to, aby zvesela odvyprávěla svoji diagnózu a že to, co má, se nedá operovat, jen zahnat léčbou, jí dva staříci krásně stačili.

Co se honí hlavou asi dvacetiletýmu "Jendovi" bez vlasů i obočí, se dá jen stěží odhadnout. V obličeji má pořád stejnej výraz, ani veselej, ani smutnej, ale o to větší důvod mám se za něj modlit, proto pracovní jméno "Jenda".

Nejvíc mi je ale líto třináctiletýho "Erika". Strašně milej romskej kluk, kterej ležel s Ju na pokoji, kde mámě a babičce do očí říkal, že už "stejně nechce žít". To bylo na podzim. Když jsem jeho mámu minulej týden potkala u vrátnice a ptala se jí, jak na tom "Erik" je, tak byl zrovna na JIPce a ona chudák celá na nervy venku kouřila cíga. To jsem ihned po návratu domů padla na kolena a se slzama prosila za "Erikovo" uzdravení. A i když mi jeho jméno vypadlo z hlavy, z Božího srdce nevypadne!

A tohle je ten můj malej seznam velkých lidí. Velkých proto, že utrpením se duše rozšiřuje. I když to spíš vypadá, že se naopak smrskává. Ale to je jenom zdání. Ve skutečnosti tihle bojovníci se svojí nemocí překračujou chtě nechtě práh svých životních jistot a jsou nucený čelit obrovským výzvám, kdy tou nejhorší je strach. I když takoví, jako Vaneska, jsou toho díky svýmu věku nejspíš ušetřený.

A to je vlastně dobře.