Dneska večer jsem udělala jednu věc, kterou se nikdo nechlubí, ale já jo. Poslouchala jsem za pootevřenýma dveřma, jak si sestřičky předávaj službu. Tak za prvý - byly to dveře od Ju pokoje a já byla uvnitř, tak vo co gou? Za druhý - poslouchala jsem jen na tu dobu, kdy byla řeč o Ju, takže všechna čest ;-). Díky tomu jsem se dozvěděla, že "maminka hned napodruhý řekla, že to s PEGem zkusí sama a šlo jí to moc dobře, takže maminka je šikovná...," :-D. A pak pár věcí kolem Ju, jak je všecko oukej atd. Tak jsem zase s klidem zasunula dveře♡.

Docela rychle to utíká. Od pondělí se začnou odpočítávat poslední dva týdny radioterapie plus ještě dva dny a konec. Chemka by měla začít koncem února až začátkem března (neříkala jsem to už? Možná jo). Ta bude každopádně mnohem delší, protože s delšíma přestávkama...

Několik posledních týdnů jsem vystřídala další dvě fáze: fázi kosmetickou a fází intelektuální. To první znamenalo útok na brněnský drogerky (NOTINO! Moje MUST VISIT), to druhý na místní knihkupectví (zatím Barvič a Novotný! Další jsou v plánu). Má to logiku. Jak odpluje největší stres, potřebuješ se coby ženská dát nejdřív navenek do kupy. To je prostě povinnost. Hned v závěsu následuje mozkovej strečink. Zatím jsem si vystačila s letos vydanou knihou "15 let v Rusku" a sice béčkovým, ale poučným románem z WW2 "Čas vlků", kterej nám už kdysi poslali jako dárek navíc mezi jinýma knihama z eshopu. Mezitím se postupně rozběhávám v místním parku Lužánky, kde jsem snad prvně v životě mohla zblízka pozorovat veverky (očividně jsou zvyklý na ruch).

Na dřevěným ostrůvku v brněnským bytě mám hromadu léků. Z těch každý ráno a odpoledne přesouvám část na opačnej konec, abych pořád měla na očích a v mysli, který si má Ju zrovna dát. K tomu důkladná péče o ozařovanou kůži + o zrak, kdy mu každý den musím zalepovat jedno oko, aby posiloval sval druhýho, což je pooperační záležitost, která by se časem měla vrátit k normálu. Bohužel zrovna na to oko často zapomínám, asi proto, že to není tak životně důležitý. Od pátku se k tomu přidala péče o uši, resp. popraskaný kůže za ušima v důsledku ozařka. A protože se každá sebemenší otevřená ranka musí rychle eliminovat, léčí se to speciálním gelem a dalšími věcmi/převazy, aby se to rychle hojilo + teď mi přibude péče o PEG. Do toho mu píchám ty víkendový injekce kvůli krvi...

Přátelé, a to jsem mnohokrát hlásala, jak už se nemíním vrátit do zdravotnictví. A BUM! Jsem v tom až po uši. Tak ještě že nemusím mít noční a všechno se dá pořešit ve dne. Přes to všechno bylo posledních několik týdnů, oproti těm prvním, kdy vypukla nemoc Ju, ve znamení "odpočinku". Prostě si fakt užívám ten klid, kdy nemusím trnout z očekávání na výsledky, kdy můžeme být s Ju v bytečku a plno dalších věcí, díky kterým se příliš dopředu nedívám. Teď je TEĎ a o to jde.

A možná o to víc cítím smutek nad dětma, který dennodenně potkávám a s jejichž matkama tu a tam prohodím pár slov. A tak jsem si vytvořila zatím velmi krátký seznam dětí, za který se chci denně modlit, aby se mi nestalo, že na někoho z nich zapomenu...

Ale o tom třeba příště...