Ještě o víkendu jsem mu tím hrozila. Že mu v případě nejezení a stálýho hubnutí dají do břicha hadičku. A PLESK! je to tady. Po dnešním zvážení na ranní ambulanci skok mínus 700g oproti minulýmu týdnu. To už se nelíbilo ani NHPéčku (Nejvyšší Hlavě Pomazaný), takže volal doktorovi přes výživu, co s tím, no a že teda zavedou PEG.

"Jasný, jasný, chápu... jo, jo... radši zavčasu... dobrá...," říká NHP do telefonu Jídlodoktorovi.

Přitom já ho tím fakt jen strašila, aby mi konečně jedl. Nikdo o tom se mnou nemluvil. Představovala jsem si, že to dávají až těm největším Nežravcům. Ale ono se rychle ukázalo, že Ju do jejich týmu skočil po hlavě. A není se co divit. Vždyť asi do 3 let jsem za ním doslova běhala s jídlem. A ani pak to nebylo o moc lepší a kolikrát mi vybuchly nervy. Byl to vždycky Nejedlík, a proto jsme si s mužským po informacích o vedlejších účincích léčby nedělali iluze, že by se během ní z Ju stal svědomitý strávník.

Strašit můžeš jak chceš, ale když to prostě "nechutná", a navíc je ti furt "špatně", ta nechuť dostat do sebe jídlo je pak srozumitelná jen těm, co to zažili. A tak bych si třeba mohla nadávat, proč jsem ho nekrmila s větší vervou, za cenu řevu, hádek a breku. Jenže, v takových situacích to je prostě těžký. Ještě tak, kdyby jsi byla někdo cizí s větší autoritou. Ale máma je za prvý v některých situacích prostě "jenom" máma, i když jindy seš queen. A za druhý je to pak děsný psycho. Neustálej balanc mezi užitečností a nutností pro tělo na jedný straně a psychický pohodě, která je pro zdraví taky dost důležitá, na straně druhý. Ale to se těžko vysvětluje.

Takže zatímco Ju hubne, já nabírám, protože po něm dojídám zbytky ze všeho možnýho, na co má v jednu chvíli chuť, ale v další už ne. A mám to házet do koše? To je proti mojí povaze. Díky tomu jsem ale začala běhat, a za to palec nahoru. Takže vida! Zase je něco zlý k něčemu dobrý. A PEG není žádná katastrofa. V pátek nastoupí na oddělení, kde už jednu dobu byl a "jestli bude vše dokonalé a bez problémů, pustíme vás třeba už v sobotu domů."

Na slzy sice došlo, ale díky týhle větě se z nich alespoň nezrodil potok kvůli představě další hospitalizace. A co znamená ta "dokonalost"? Předně to, že - jak jsem vyrozuměla - nebude zavedení PEGu bránit současná hadička od SHUNTU, resp. eventuální srůsty v břiše, které by s ní mohly souviset (no vida, alespoň se kouknou, jak to uvnitř vypadá). No a pak samozřejmě pooperační stav. Takže to Vy, naši milovaní modlitebníci, můžete brát jako výzvu k modlitbám♡♡♡! DĚKUJEME!!

Suma sumárum: Lepší být hadičkový král a nosit v sobě SHUNT, PORT a PEG, mít čtvrtou operaci během dvou měsíců, pobýt další dva dny v nemocnici, a pak snad konečně už nabírat na váze, než... vlastně žádný než. K "nežu" by nedošlo, protože by to nikdo nedopustil. Zkrátka pro současnou léčbu i následnou chemoterapii je ta váha zdravotně, což v tomhle případě znamená životně, důležitá. Tečka. Nějaký ovoce nebo zelenina? To Ju nechce ani vidět. Takhle mu tam několikrát za den frcnu všechny potřebný živiny s vitamínama a bude zase HEJ♡. A ze mě pomalu zdravotní sestřička. Protože už jsem se taky musela naučit píchat přes víkend injekce pro tvorbu bílých krvinek. A docela mi to jde.

A jak to vypadá s ozařkem? Tenhle týden jsme začali druhou půlku. A už je to tak krátký, že si v čekárně sotva vypiju kafe. Taková rychlá desetiminutovka. Páteř se díky dobrým výsledkům odpískala, tak teď už jenom ta hlavička.

A jak to vypadá s chemkou? Prý někdy koncem února/začátkem března. A především na TUHLE jízdu musí být kluk jakž takž vykrmenej.

Takže nás čeká jaro s další dávkou novýho (doufám že) DOBROdružství v pravým slova smyslu♡.

Ale my to s Bohem a s Vašima modlitbama, pevně VĚŘÍM, zvládneme!!!

Máme Vás rádi!!! ♡♡♡