Moc jsem si neuměla představit, jak to bude probíhat. Kdy to začne. V jakým množství. S jakýma emocema. Jak to Ju přijme. A jestli to bude naráz, nebo postupně. Zatím to vypadá, že obojí. Naráz proto, že to začalo masivně zčistajasna včera ráno a postupně proto, že to zřejmě potrvá několik dní. Než mu všechny ty jeho krásný zlatý vlásky vypadaj. A já přitom myslela, že z celý hlavy to leze dolů až při chemce. Že při "ertéčku" odcházejí jen z místa ozařování. Ale počítali jsme s tím a já ho na to připravovala, jakoby o nic nešlo. A tak včera ráno, že prej má vlasy všude. I v puse.

"No jo, máš recht. Tak hlavně si to nedrbej a moc se o hlavu neotírej. Ať to není po celým bytě. Nemám s sebou strojek, jsou tu jenom nůžky..."

Večer chtěl jít na prochajdu do města. Jakmile jsme vyšli, po chvíli koukám, jak si s každým hrábnutím do vlasů vytahuje chomáč vlasů. Podíváme se na sebe. Musíme se tomu smát.

"Neblbni! Chodník bude samej vlas a po návratu domů budeš vypadat jak vypelichanej pes!"

"Ale mně to přijde srandovní!"

Po návratu jsem vzala do ruky aspoň ty nůžky...

O konstatním snižování hmotnosti, který už teď vytváří pojem kost a kůže, ani nemluvím. Když pak vidíš tyhle dvě věci (vlasy a tělo) dohromady a hodíš si to v mysli do černobíla, vybaví se ti obrázky z pětačtyřicátýho, i když za to nikdo nemůže. Tohle je alespoň léčba. Říkala to i maminka L. tuhle v čekárně: že její dcera dokonce vážila něco přes čtyřicet kilo. Prostě dlouho nejedla vůbec nic. A to je jí nějakých 15, 16. On se ten věk ale u holohlavých, s vypadaným obočím, čepicí na hlavě a vybledlou kůží dá dost těžko hádat. Ale tak nějak bych to tipla. Proto mě z druhý strany zaujala dívka, dle svých slov skoro plnoletá, co s námi čekala na případnou krev v Ostravě. To byl zase druhý váhový extrém, a nemohlo to být z ničeho jinýho než z léků, protože její maminka říkala, že se jí nemoc teď po krátký době vrátila. Ona sama pak, že se musí naučit vůbec jíst. Že je to hodně těžký. Znovu si vybudovat kladnej vztah k jídlu. Občas od někoho "zkušenýho" sonduju, co a jak, abych si udělala představu o tom, co nás může potkat. Anebo, co se komu a jak daří řešit. My zatím můžem bejt rádi, že Ju nemá plnou pusu aftů a boláků, jak to píšou v brožuře a jak nám to i říkali.

Všude potkáváš lidi se svým vlastním příběhem. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jich je tolik. I když to může být jen zdání, protože onko pacienti můžou jezdit jen do pár měst v zemi. Ale díky Bohu za to. Náš dvorní řidič Luboš, alias "sprostej dědeček vtipálek", co rozváží děcka sanitkou po městě, nás vždycky vyklopí na RT a jede pro Ukrajince. Dneska jsem je zaslechla ve vedlejší kabince. Maminku s klučíkem. A uvědomila si, jaká to je nesamozřejmost mít dostupnou zdravotní péči. Jet v klidu sanitkou, aniž ti nad hlavou lítaj rakety. A to si ani nedokážeme představit, že by šla elektřina jen pár hodin denně a že jí k životu potřebuje spousta nemocných lidí. Na takový věci teď občas myslím. To už tak je, že si představuju vždycky to nejhorší. Snad jsem pak díky tomu i vděčnější. Nevím.

Ale tohle vím jistě: Že budeme muset o víkendu vzít Ju strojkem (a ten vlastně taky potřebuje elektřinu). Že je dobře, že má Ju novej noťas, páč je díky tomu každej den alespoň v trochu jiným světě. Že se Ju nehroutí, páč vlasy jsou jenom vlasy a za tu dlouhou dobu už jsme si na to u ostatních zvykli.

Tak proč bysme si na to nezvykli, když už se to týká i nás?

Nejlepší je u takových podružných věcí udělat z velblouda komára.