S Juliánem jsem tedy narychlo odjela večer sanitkou z Třince do Brna, ale tou samou se ještě ten večer vrátila zpátky do Těšína, abych si sbalila plno věcí na delší dobu a aby mě druhý den do Brna odvezl Ondra. Když mě večer sanitka dovezla domů, byl už doma i starší Jo. Seděli jsme všichni tři v obýváku a především my s Ondrou jsme si celí zničení kladli otázku: "Co to má znamenat? A proč?" Najednou Jo řekl, že mu asi před týdnem zničehonic psala nic netušící písecká spolužačka, která nedávno uvěřila v Boha, že cítí, že se s Ju bude dít něco zlého a ať dá na svýho brášku pozor. Ať chápete, nebo nechápete, v tu chvíli nás to alespoň trochu povzbudilo. Že k nám začíná Bůh do této těžké situace mluvit a posílá první střípek své přítomnosti, který znamenal jediné: Bůh o tom dávno předem věděl, a chce nám v tom být na blízku. Možná si písecká spolužačka myslela, že se Ju někde něco přihodí (pád, nehoda, jakékoliv riziko nebezpečí). Proto psala: "Dávej pozor na brášku." Což ale v tomto případě znamenalo modlit se za brášku. Protože předejít tomu nebo vyhnout se tomu nijak nedalo. V tom je ale Boží moudrost: kdybych se například já, coby matka, takové slovo dozvěděla třeba 2 týdny předem, byla bych plná hrůzy z toho, co se kde na kterém rohu příhodí. Ne, Bůh vždycky mluví v pravý čas! Ovšem, i tak bývá součástí většiny Božích proroctví to, že na sto procent nevíme, CO přesně daný ukazatel znamená. Víme jediné: že Bůh mluví. Když ale mluví, dá nám to v pravý čas pochopit.

... Několik dní poté, 26.10. odpoledne, sedím na ARO u postele Ju, který je celý ovázaný a je druhý den po těžké operaci, která ale byla z neurochirurgického hlediska velice úspěšná. Sedím v tichosti, ruku na posteli, v srdci nesmírnou vděčnost za všechny modlitby možná stovek zmobilizovaných lidí, za všechna ta slova a povzbuzení, o která jsem se mohla den předtím opřít, nebo spíš se v nich skrýt jak ve vichřici ztracené štěně v bezpečné jeskyni. A vím, že mě ponesou i v následujících dnech.

A najednou, jako blesk z čistého nebe, mi to došlo. Naráz se mi v hlavě pospojovaly všechny částice předchozích týdnů: Moje touha být blízko Bohu, touha vydat se na cestu a Ondrův sen, jak v plískanici odcházím s velikým těžkým batohem (teď už jsem věděla, že plným trápení a nemoci) na dalekou cestu. Na cestu, na kterou chtě nechtě MUSÍM jít a říkám mu to při loučení.

A najednou mi dochází, že na té cestě právě TEĎ stojím, že právě TEĎ po ní jdu.

Hned večer to říkám Ondrovi a oba máme zvláštní radost z naplnění Božího proroctví a především z toho, že nás Bůh utěšuje doslova každý den skrze větší i menší události, aby nám dokazoval svou přítomnost během této cesty...

Jistě, člověk by se mohl zapouzdřit do sebelítosti, hněvu a vzdoru vůči Bohu. Ale proč?? Copak si člověk dokáže pomoci sám? V biblické knize Jeremiáš se píše:

“Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko? praví Hospodin. Nejsem snad Bůh i daleko? Může se někdo tak dobře skrýt, že bych ho neviděl? praví Hospodin. Já přece naplňuji nebe i zem!"

A co teprv, když vám od začátku dává Bůh znamení své přítomnosti a lásky?

Jak víme, hněv, lítost atd., to vše je přirozené, to nás zkrátka "může" na čas ovládnout. Nešťastné, dokonce tragické, by bylo ono zapouzdření. To pak někdy žel bývá i celoživotní, takže si člověk k Bohu sám zavře cestu navždy...

... Je 8.12. S Ju jsme se podruhé vrátili na pár dní do Těšína. I když jsem chtěla, ani teď napodruhé se mi nepodařilo jít k řece ve dne. Takže vyrážím opět na večerní okruh kolem Olše. Modlím se. A modlím se hlavně za Ju. Je po třech operacích se čtyřmi jizvami na těle, kterým jsme dali pracovní názvy "Jizva 1", "Jizva 2" atd., když mi chce rychle říct, která ho bolí nebo svědí.

Vstupuji na Sportovní lávku a mířím na druhý břeh. Když jsem zhruba uprostřed, zaslechnu v sobě Boží hlas: "Vidíš tu horu tamtím směrem?" Zpomalím, zvednu hlavu a podívám se vpravo, ale světla z mostu mě oslňují, a i kdyby ne, všude je tma a v dálce nic vidět není. A co hlavně - tady přece žádná hora není... A tak říkám zmateně nahlas: "Cože...?" Ale, jako když mi někdo otáčí hlavu úplně na opačnou stranu, otočím se za sebe na protější břeh, ze kterého jsem vstoupila na lávku. A v tu chvíli paradoxně slyším: "Neotáčej se už za tou horou. Dívej se dopředu. Překročíš řeku a už se nevrátíš zpátky. Na tenhle břeh už budeš hledět jen zdálky". To už jsem byla značně rozechvělá. Začala jsem potichu bulet. Znělo to totiž jako NOVÁ NADĚJE. Jako slovo, které mi říká, že to nejhorší je za mnou. Že tu horu plnou starostí a bolestí, které se dosud odehrály, mám nechat za sebou. Neotáčet se zpátky a nedělat si už zbytečně starosti s tím, co už je za mnou.

Nevím, co bude dál. Je přede mnou nejspíš ještě dlouhá cesta. Ale vím jistě, že i když mám tendence pochybovat, to slovo má samo od sebe moc mě v současnosti udržovat v klidné a pevné pozici...

... Šla jsem pomalu z mostu na polskou stranu a co 10 metrů se se slzami v očích zastavila, abych se dívala na vzdalující se most a na druhý břeh, které si Bůh symbolicky použil. Celou duší jsem hltala ten vzdalující se most a břeh, jako bych se opravdu vzdalovala od toho nejhoršího, co mě potkalo.

A jakobych šla po tomto druhém břehu dál jako po cestě úplně nové, kde už to nebude tak hrozivé, tak plné brutální nejistoty, jaké to bylo dřív.

Přesto mě občas napadne: Co když... Co když se to ještě zvrtne? Pak si ale řeknu: Co když prostě už ne? Člověk má vždycky na výběr, čemu uvěří. Slovu NADĚJE, nebo slovům STRACHU?

V této fázi si vedomě a pokojně vybírám první možnost.

Protože, ať už bude následovat cokoliv, můj Bůh bude mojí Silou, i kdybych se ho už neměla čím držet. I kdybych znovu upadla do nejhlubší jámy....

... On mi znovu hodí své pevné lano.

(Tady najdete první část příběhu).