Mezitím se podzimní počasí střídavě zhoršovalo a já jsem se začala modlit, aby mi Bůh ukázal, jestli se tedy mám vydat na cestu, anebo to opravdu není dobrý nápad (jak to "přece" viděl Ondra ve snu). Nakonec jsem si sama před sebou, a alespoň na oko i před Bohem, "obhájila", že se tedy nevydám na žádnou dalekou cestu, aby můj muž netesknil, ale že budu absolvovat několik kratších. To přece nemůže vadit vůbec ničemu. No hlavně, abych už konečně vyrazila!!!
A pak začal náš mladší Ju zničehonic zvracet. A mít bolesti hlavy. No bezva! Zrovna, když potřebuju duchovně načerpat, tak přijde nějaká pitomá nemoc?! No nic, nakonec je to jedno, jestli pojedu o týden, dva nebo tři později... Jenže, zvracení a bolesti hlavy nepřestávaly, a ke všemu značily něco závažného. Začala jsem se obávat, aby to nebyl třeba - nedej Bože! - nádor. Začala jsem googlit. A vygooglila, že přesně takovéto příznaky mohu souviset s nádorem mozku, čili s tím, čeho jsem se obávala. Nic ale nebylo zatím potvrzené. Zahájila jsem proto třídenní půst od jídla s přímluvnými modlitbami za syna. Psychicky jsem se cítila strašně. Po zářijové "pouštní" několikatýdenní depce, zároveň po čerstvém nástupu Ju do nové školy, což je už samo o sobě pro něj stres, má na nás přijít taková hrůza?! To snad ne?!! Tušila jsem, že se děje něco opravdu vážného. A tak ještě, než nás vůbec dětská doktorka poslala do nemocnice, kde se ty nejhorší obavy na sto procent potvrdily, klekala jsem si doma několikrát na zem a modlila se:
"Pane, prosím, ať Ju nezemře... Prosím, neber mi ho...!" Chtě nechtě jsem si představovala, jaké by to pak bylo, sedět tady na zemi v pokojíčku s vědomím, že moje dítě zemřelo kvůli nádoru v mozku, a jak bych se utápěla ve stesku po něm už jen se zbylými vzpomínkami na to, co jsme spolu všechno prožili a hlubokým žalem nad tím, co bychom ještě prožít mohli, ale už to nikdy nebude na této Zemi možné...
Zároveň jsem měla silný pocit, že by to přece vůbec nedávalo smysl. Bůh nás pošle na nové místo, kde nám hned zkraje vezme syna? Proč by to dělal?? Jenže, když vám takhle těžce onemocní dítě, pak tento "silný pocit" ve vás rozhodně nebude vítězit nad obrovským přirozeným strachem a nejistotou. Tím spíš, že stojíte úplně na začátku celé cesty...
... Poté, co mi doktor oznámil, že má Ju nádor v hlavě, zhroutil se mi svět a bála jsem se, že umře. Rozbrečela jsem se hned na chodbě a nemohla se pohnout z místa. S brekem jsem volala Ondrovi a sotva mu dokázala říct tu větu: "On... má... nádor..." protože hrozný pláč. Krátce na to jsem volala jinému vedoucímu z těšínské církve, aby se za nás a Ju modlili, i když to ze mě šlo těžko ven. Ale to byla druhá nejdůležitější věc, protože ve společných modlitbách je Bůh a já ho ihned a naplno potřebovala!!!
Za nějakou dobu jsem volala i vedoucím církve našeho předešlého sboru v Písku...
A ten večer jsem se skutečně vydala na dalekou cestu. A Ondra, můj muž, z toho byl opravdu smutný. Vydala jsem se na cestu nikoli sama, ale spolu s mladším synem. Ne vlakem, nebo autobusem, ale sanitkou. Ne na klidná, tichá místa, ale do FN Brno. Ubytování jsem si nesehnala sama, ale poskytli nám ho úplně cizí lidé. Nejezdím z něj každý den na výlety, ale na ozařování. A nové lidi nepotkávám ve vlaku nebo v přírodě, ale ve zdravotnických zařízeních. A vedle toho, mnohem víc dalších, online...
Jenom mi pořád nedocházelo, že je to ta cesta, na kterou mě Bůh od září celé týdny připravoval. Ale jedno bylo jisté hned: Můj manžel byl (za tu dobu už několikrát) smutný, že se loučíme a já jsem skutečně neviděla doslova ani na krok před sebe (ony zamlžené brýle ve snu). A dlouho jsem ani vidět nechtěla.
Neměla jsem na to totiž vůbec sílu...
Pokračování zde...