Fáze, kterou právě procházíme, se mi zdá jako vhodná ke sdílení možná té vůbec nejdůležitější věci v celém našem příběhu, který s námi mnozí prožíváte. Moc dobře víte, jak jsou pro nás od začátku důležité Vaše modlitby. Od první chvíle toho velikého trápení to byla věc, která - především mě - držela nad vodou.

Ta druhá věc je takové další pevné lano, kterého se během cesty držím, kterému ale člověk není vždy ochoten důvěřovat. Během začátku, který byl plný nejistoty, jsem se ho spíše jen semtam přidržovala. V téhle části cesty se ho už držím o něco víc. Je jím proroctví. To je oblast poněkud širší na vysvětlování, ale mezi charakteristiky Božích proroctví patří, že vám Bůh něco ukáže dříve než to přijde, nebo během toho, čím procházíte, anebo i zpětně (třeba jako potvrzení). Může to být i tak, že vás Bůh k něčemu vede, pudí, a až časem to člověk pochopí. Všechny tyto projevy jsou svým způsobem nadpřirozené, protože nepřicházejí od vás/z vás, ale odněkud (prvotně od Boha) k vám. Pochopitelně jde také o vaši vnímavost a nastavení. Protože, když Bůh takovými způsoby promlouvá k člověku, neznamená to, že to člověk chápe a přijímá. To se může hravě stát každému z nás, že mineme, nebo dokonce odmítneme (možná nevědomky) Boží ukazatele. Ale každému, kdo má k Bohu upřímný a otevřený vztah, tak k němu vždy promluví tak, aby si toho člověk všiml a pochopil to. Třeba i vícekrát. Bůh ví, že někdy potřebujeme více ujištění...

... Blížil se konec léta a s ním pozvolna konec teplých slunečných dní plných objevování krás nového města, do kterého jsme se přestěhovali. Syny jsme přivezli zpátky z několikatýdenního pobytu u prarodičů, za pár dní jim začala škola, manželovi se roztrhl pytel s pracovními aktivitami a účastí na nejrůznějších akcích a přede mnou jakoby začala růst šedá zeď.

"Co já tady teď budu dělat??!"

Přes léto jsem si s prací hlavu nelámala a vlastně jsem si s ní příliš nelámala hlavu ani předtím. Ke štěstí nám stačí málo, jsme spíš šetřilové, a tak šlo hlavně o to, aby se opět namanulo něco šikovného, čím přispěju do rodinného rozpočtu a kam budu chodit ráda. Nic víc. Nic míň. Jenže do toho to postupné zdražování. A i když za humny levné Polsko, tak uvnitř narůstající stres. A do toho kolkolem nic, protože Těšín = malé příhraniční město. Nešlo mi jen o práci, ale především i její smysluplnost...

Po pár týdnech už jsem byla zoufalá, k čemuž - jako obvykle - přispívá moje netrpělivost. Byla jsem z toho nanervy. Litovala jsem se. Říkala jsem Bohu: "Poslechla jsem přece a šla sem, na sám konec země! A co jako teď? Mám tady hnít??! V Písku jsem měla to a to, bylo tam tohle a tamto... Tam jsem alespoň měla něco a tady nemám nic!" A vlastně jsem si připadala jako Izraelci, které Bůh vyvedl z Egypta, a oni si na poušti začali stěžovat. Ale přesně to jsem cítila: poušť. A tak mě to, obrazně řečeno, táhlo k "vodě", což ovšem byla voda i ve skutečnosti, a to byla Olše. Chodila jsem kolem ní někdy jen s neustále se opakujícími slovy: "Bože, dej mi konečně nějakou dobrou práci. Bože, co tady mám dělat? Co po mně chceš?!" A pořád a pořád dokola. Řekla jsem si, že ho tím klidně umořím, že ho tím otrávím a unavím, dokud něco neudělá. Dokud mi nedá, co chci, co potřebuju. Nebylo to z vypočítavosti. Bylo to ze zoufalství.

... Pak jsem si ale řekla, že to už nevydržím, že tohle mě zničí. A že musím pryč. Musím se vydat NA CESTU. Musím, jako před mnoha lety, odjet a být spolu jen já a můj Bůh. Možná to taky znáte. Možná jste to taky zažili. V jednom okamžiku života vám náhle dojde, že prostě MUSÍTE udělat nějakou věc, nebo se zblázníte. Že když to neuděláte, nepohnete se dál. Co víc - celí popraskáte, až úplně prasknete! Každý máme své vlastní důvody, PROČ udělat to či ono. Je to nepředatelná zkušenost. Mým důvodem byla věc celkem jednoduchá: věděla jsem, že se musím přeorientovat z touhy po zabezpečení života, z touhy po smysluplné práci - ať už placené práci, nebo nějaké dobrovolné službě - čistě a jen na to BÝT SAMA S BOHEM. A měla jsem velmi konkrétní představu. Buď to udělám na jeden zátah, tzn. třeba týdenní putování s různým ubytováním (to mě lákalo nejvíc - ten "pohyb" na cestě), anebo si to rozkouskuju na víc krátkých dní během měsíce nebo dvou. Především podle domluvy s manželem ohledně péče o děti a domácnost. Zvládal to s mnohem menšími dětmi, když jsem kdysi jezdívala na Ukrajinu, takže teď by to měla být brnkačka. A tak mu to jeden den říkám, on jako proč ne, ale tu noc měl sen:

Jsem teple oblečená, na zádech ohromný batoh, stojím na silnici, kolem plískanice, kapuci přes hlavu, totálně zamlžené brýle, takže nevidím ani na krok, a říkám mu odevzdaně:

"Tak já už teda jdu. Už musím jít."

A prý mu v tu chvíli bylo hodně líto, že odcházím. Bylo to prý celé poněkud smutné.

Jak mi to druhý den řekl, ihned jsem zbystřila. Odrazuje mě Bůh od mých plánů? Je přece třeba ho poslechnout, když mluví a zbytečně nevzdorovat. Pocítila jsem tedy velké zklamání, protože jsem to brala jako varování.

"Tak ty sis usmyslela, že se vydáš do světa, sotva jsi tu zakotvila, a doma necháš všechno na Ondrovi? Ten z toho bude akorát smutnit!" jakoby mi z nebe říkal. Ach jo. Když jsme o tom ale s Ondrou podrobněji mluvili, říkal, že mu to nevadí, ale že mě pořád vidí, jak se ve snu loučíme a jak je to celé smutné...

Byla jsem z toho zmatená. Zároveň jsem ale věděla, že prostě MUSÍM něco udělat. Tak jsem tím víc chodila okolo řeky, modlila se a představovala si, jak se vydávám sama na cestu, a jak během ní potkávám a poznávám různé lidi...

Ale, vždyť bude brzy zima, tak jak to udělám? Jak budu v zimě putovat? Nevadí, najdu si jedno pěkné ubytování a budu z něj každý den tam a zpátky chodit na výlety. Všechno si připravím dopředu a bude to moje úžasná cesta s Bohem, na které určitě zažiji zajímavé věci!

Pokračování zde...