Kdekdo by si pomyslel, jak budu nadšená z návratu do Těšína. Neboli z návratu "domů". Je to ale složitější. Za prvé, když Ju prvně nastoupil do nemocnice, byly to necelé 4 měsíce po nastěhování na úplně opačný konec republiky, za druhé necelé 2 měsíce po nástupu Ju do školy, no a za třetí to za chvíli budou 2 měsíce, co trávíme většinu času v Brně.
Už to pendlování je samo o sobě náročné. Možná ani ne tak fyzicky (sbaleno mám prakticky za půl hodiny), jako psychicky. V Brně myslím jen na sebe a Ju, kdežto po návratu do Těšína musím uklidit mnohem větší prostor a myslet ještě na jídlo pro další dva lidi. A to je pro mě v tyhle dny náročnější. Ondra to ale bere za správný konec, a jak to jde, tak vaří♡.
Když jsme se vrátili po první operaci, bylo to jiné. Myslela jsem, že nejhorší je za mnou, že teď už nás čeká "jen" radioterapie, chemka a bude se to, i když těžce, posouvat vpřed. Druhá operace mě ale hodila velký kus zpátky, takže i když dneškem je na tom Ju relativně líp, než při prvním návratu (pořád ale denně zvrací, mezitím také nádor malilinko povyrostl, protože je agresivního typu a v pondělí nás čekají výsledky z úterní nevím ani už kolikáté magnet. rezonance...), já jsem mnohem víc unavená. Úklid proběhl jen nejnutnější, s jídlem si hlavu moc nedělám a snad se mi zítra podaří vypadnout ven, abych přišla na jiné myšlenky. Taky nás o víkendu čeká oslava narozenin staršího Jo, ale teď se víc než kdy jindy náramně hodí, že si nikdo z naší rodiny (teda kromě Ju :D) nepotrpí na kdovíjaké extra oslavy čehokoliv.
Další věc, kterou jsem si při druhém návratu do Těšína uvědomila, je, že jsem v tomhle bytě nestihla zažít natolik výraznější pozitivní zkušenosti (teď nevím, jestli pochopíte), které by přebily negativní zkušenost asi 3 týdnů Ju nemoci, kdy jsme ještě nebyli v péči lékařů, ale už jsme denně zápasili s bolestmi hlavy a zvracením. A teď, když jsem tu, tak to mám stále před sebou. Podobně, když jdu do Billy, kousek od baráku, která je u nádraží. Tudy jsem sice jen 4x mířila na vlak, když jsem jela do Třince za Ju se stále víc a víc rostoucí obavou z nádoru, ale i tak to předčí všechny hezké předchozí procházky touto trasou. Je to trasa, kterou jdu běžně, když chci jít k řece, ale teď se stačí k ní přiblížit a v myšlenkách mám ty děsivé říjnové dny. Až u řeky se to jakoby zlomí...
Proto například Ju po první operaci tolik toužil po svých kamarádech z Písku a po návratu tam. I přesto se ale po týdnech dokázal těšit na svůj stále ještě nový pokojíček v Těšíně, což mě mile překvapilo. Určité rozpolcení tedy prožíváme oba.
Pokud já ve svých myšlenkách někdy uteču do Písku, pak z jediného důvodu: že jsme tam měli "klid". No jistěže v podstatě neměli. Ale od toho děsivého nádoru a všeho, co to provází, rozhodně! A tak jdu v myšlenkách třeba po Píseckých horách, nebo s kolegyní Janou pro obědy, které za chvíli budeme vydávat dětem, nebo si sedám v horkém letním dni na prostornou terasu a dívám se na stromy a ptáky ve větvích, a tak dále... Když se "přepnu" zpátky do Těšína, říkám si: Je tohle vůbec pravda?! Kéž by to byl jenom sen.
Naštěstí se mi v Těšíně přece jen jedna věc stihla vrýt do srdce, a tou je Olše. Protože jsem se k ní začala chodit modlit. Mám to tam ráda. Zamilovala jsem si to tam. Ráda tam pozoruji lidi. Jsou tam krásné stromy.
Návrat do Těšína je proto návrat "domů" zatím v uvozovkách. Zatím nebyl čas je odstranit. Zatím nebyl ani čas poznat tu větší část duchovní rodiny, která nás tady tak vřele přijala a s tak velikou láskou se o nás stará. Znám jen pár lidí, a některá jména jsem tím vytržením už zase zapomněla. Především těch, se kterými jsem mluvila jen párkrát v kostele. Jaké to bude, až se zase "naplno" vrátím/e? Jakoby celé odznova? Nebo úplně jiné? Vůbec nevím.
Přesto, i když vzdáleně, cítím určitou "blízkost" těšínských, kteří nás i na dálku povzbuzují, posílají verše z Bible apod. Za to jsem moc vděčná. Moc to pro mě znamená♡. Vždy to připomínám i Ju, aby věděl, jak moc i na něj těšínští myslí.
A tak se těším, až přijde den, kdy se nám "těšínský domov" stane opravdovým domovem. Ten pravý nevznikne sebeútulnějším vybavením, ale teprve příjemnými zážitky, které v něm postupně vznikají...