Bylo to přesně před týdnem. Ju ležel na posteli, ponořený v bezvýchodnosti situace, a já naproti v sedě s pohledem z okna ven, i když ve skutečnosti ze ztroskotaného člunu na odlétající záchranný vrtulník, co nemá dost paliva a neví se, kdy se zase vrátí. A jestli vůbec. A v tom někdo klepe na dveře. Zase nemocniční učitelka. To snad ne... Nestojí mi ani za to, abych se ve slušnosti otočila čelem k ní, když se mě ptá, kam chodí syn do školy, a co by nám tak mohla přinést "klidně i jen pro zábavu". Odpovídám velmi úsporně, místy jednoslovně. Otočím se, až když na mě z povinnosti vyloudí podpis, že tu u nás "byla" a že všechno, jak se patří, splnila.

Jenže pak se něco stalo. Nevím přesně, ve kterou chvíli došlo k transformaci; dost možná v okamžiku, kdy vzala do ruky tu dětskou knihu o Karlovi IV. Jak známo, některými objekty na zemi začne proudit životadárná energie až ve chvíli, dotknou-li se něčeho, co je jim bytostně blízké, zkrátka, čím "žijí".

V tu chvíli se roztáhla pomyslná opona a na jeviště vkročila éterická bytost. Až s hereckým zaujetím se jala vyprávět detaily o životě tohoto velkého panovníka. Ruce poletovaly tu na jednu, tu na druhou stranu, střídavě tak, aby neupustily Karla IV., hlava plula sem a tam a trup se vlnil ve vlnách letité vášně pro české dějiny. To už jsem byla otočená směrem k pódiu, oči přilepené k jejím, zatímco mysl si začala klást otázku: Přišel sem, ke mně na pokoj, konečně Bůh? Ano, mohu to říct - v její nadpozemskosti? Nevyprávěla ani tak o velkolepých skutcích českého krále jako o tom, že jich dosáhl díky svým utrpením a těžkým zkouškám, kterým za svého života musel čelit. Při zaměření se na Karlovu statečnost a odvahu svůj pohled upírala na malého Ju, v jehož případě zvítězila nad hraním v mobilu, podobně jako u mě nad temnými myšlenkami...

Přišel tedy sem, k nám na pokoj, konečně Bůh? V jejím úsměvu, a dokonce tak originálním smíchu, že bych se jeho ztřeštěnosti za jiných okolností musela smát? Teď jsem ale jak malé dítě z prsů matky sála každé její slovo a každý jeho dozvuk v sobě nechávala znít.

Když byl asi po třičtvrtě hodině uzavřen kruh Karlova života, a jeho nejvznešenější skutky předány nám, dvěma zuboženým posluchačům, vtiskla mi do ruky jako vzácný drahokam malé plastové červené srdce se slovy: "Vy jste tak úžasní a krásní, já jsem si vás úplně zamilovala! Tady vám chci z lásky dát srdíčko." Otevřela mi něžně dlaň, vložila do něj srdce a dlaň zavřela.

Po ještě několika slovech a legračním chichotání, už těsně u dveří zvolala:

"MILOVANÍ! Vy jste tak krásní! Moc vám přeji brzké uzdravení! A ono přijde!! Protože tohle místo je plné zázraků a lásky! Úplně jsem se do vás zamilovala. Mějte se moc krásně!" Pomalu za sebou zavírala dveře, tváří k nám, aby na nás její oči zářily do posledního odlesku Světla. Pak vyplula kamsi do neznáma.

Až když jsem hlavu pomalu otočila směrem k Ju, došlo mi, že mám pusu dokořán.

"Co... to... bylo..?!" ptám se.

Padla jsem na postel a začala se útržkovitě smát.

"Proč se tak divně směješ?"

"Jak jako 'divně'?"

"No, takhle se smějou lidi ve filmech třeba před smrtí. Když leží, a s tímhle smíchem řeknou: 'Já jsem měl dobrej život,' a pak umřou..."

Přišel tedy sem, k nám na pokoj, konečně Bůh?!

I kdybych snad do nejzazší chvíle tápala, o Jeho vlastnoručním podpisu nemohlo být pochyb, když nás na konci Karlova života oslovil ústy vypravěčky: "MILOVANÍ".

Co tedy říkám občas já Vám, to mi Bůh dal na oplátku zpátky. Aby mi připomněl, že i my jsme jeho MILOVANÍ.

V ten okamžik poslední zrnko pochybnosti zemřelo a mohla z něj růst nová naděje...