Tak jsem se dneska po dlouhý době taky trochu načančala, i když jsem šla akorát naproti přes ulici do Žabky pro kafe a jinak celej den doma. Říkala jsem si, že se vyfotím a ukážu světu, že nejenže neumírám, ale jakž takž i žiju. Samozřejmě s trapným fotofiltrem vyhlazujícím ksicht, ale zase kdo by si chtěl o tak pěkným víkendu prohlížet detailní "pleťové nesrovnalosti", že jo? Nikdo. Takže je to vlastně ohleduplnost vůči Vám. Jak jsem si tak prohlížela tu fotku, připadá mi, jako bych měla levý oko jiný než pravý. Možná je to ale naopak - pravý je jiný než levý. Ať je to jak je to, nevím, jestli je příčina ve špatně nalíčeným oku, nebo je to patologickej důsledek posledních týdnů, anebo prostě nedokonalost fotoaparátu (dnešní blbě namalovaný obočí už je, přiznávám, moje nedokonalost). Ať je to jak je to, to hlavní, co jsem chtěla říct, je, že s "mejkapem jde všechno líp". A už vím, proč se ho držej i leckterý vojandy v zákopech (to jste už viděli, ne, jak jsou kolikrát fest namalovaný?). To je totiž to samý, co takový ty "bojový krycí barvy" pro chlapy, nebo jak se to jmenuje (tuhle mi to říkala ta generálka, ale zapomněla jsem).

Takže - s mejkapem - jde všechno líp! Včera jsem zase pádila s Ju do nemocnice, protože ho od zavedení shuntu trápí jedna věc, která ho ale občas zlobí úplně jinde, než kde je hlava. Neurolog ale prej, že je přes hlavu a přes nic víc, a že mi nemá jak pomoct. Já na to, ať mu teda udělají alespoň nějaký sono, nebo něco. Tak nakonec, že jo. Malej sice bulel, že zase do nemocnice, ale měla jsem tu zase poslouchat psychovzlyky?! Udělali mu RTG a UTZ, ale nakonec z toho nic nebylo a dneska už je to lepší. Ale já mám aspoň čistý svědomí. Heleď, a i ten brněnskej kazatel, co nás tam dovezl, počkal tam s námi, a pak nás zase odvezl(!!), si mezitím uvnitř na lavičce napsal do mobilu část svýho zítřejšího kázání, takže dobrý. A to měl přitom doma rozdělanou nějakou manuální práci...(ale prej mu stejně vypli proud, tak nemohl nic dělat. Já si myslim, že mu ho vypnul Bůh, aby nás mohl odvést do tý nemocnice)...

Ale to důležitý, co jsem chtěla říct, je, že jsem si na tu cestu záměrně vzala halenku, stříkla jsem se voňavkou a načesala. Totiž jako významnej protipól posledních týdnů se splihlýma nebo umaštěnýma vlasama, kdy sedíš zkroucená na jipce, nebo na oddělení, a tvůj jedinej "mejkap" jsou vyčištěný zuby a maximálně ještě obočí. Jednou jsem zapomněla i na něj a až doma se zděsila...

Mejkap, když seš na něj zvyklá, tak se v určitých životních situacích promění ve zbraň. Když seš totálně na šrot, tak prostě nemáš sílu zvednout pušku nebo granát (čili řasenku nebo rtěnku). Ale jakmile pookřeješ, posbíráš všechny náboje, co máš, a jdeš střílet.

Akorát ne na lidi okolo, ale na svý vnitřní, sice ne už zoufalý, ale pořád hodně unavený, nastavení...

A slibuju, že je to pro dnešek už všecko a já jdu zase na chvíli ven ♡