(Takový náhlý krátký zamyšlení)

V životě se ti může stát, že ti do temný jámy hoděj provaz úplně cizí lidi. Když to vezmu od podlahy, kterou je modlitba, a to je základ, tak například za našeho Ju se modlí tradiční křesťani; evangelíci; katolíci; charismatici; jeptišky; a dokonce (prej) vězni, co v base uvěřili v Boha. Pomocnou ruku kromě křesťanů nám podávaj i nekřesťani, nebo lidi, co jsou někde v půli cesty. Píšou mi lidi, který žijou spořádanej život i takový, co ho maj naruby...

Asi to taky znáš, že někdy ten, kdo je z rodiny, ti nenapíše ani čárku. Ani tečku. A "ň" už vůbec. Jsou prostě příbuzný, který ti přijdou až na pohřeb. A tak proč ne. Já vím, že i po tom pohřbu budu žít dál. Ale žije vůbec ten příbuznej?

Ale může to bejt někdy i naopak. Že se po tobě příbuznej sápe, aby tě nějakým způsobem "zrušil". Jako Ježíšova matka s jeho bráchama, který si jeden den řekli, že už toho jeho vykládání je přes čáru, že už to prostě přehání, a jako blázna ho chtěli odvést od lidí. Když v tu chvíli mu někdo oznamuje: "Hej, je tu tvoje máma s rodinou a chtěj ti něco říct." On ale říká: "Moje máma, mí bráchové, a vůbec celá rodina jsou ti, co poslouchaj Boží slovo a jednaj podle něj."

Jó, rodina. To je holt někdy zapeklitá věc, no ne...?

Tímto děkuju každýmu z mojí rodiny i z nemojí rodiny za projevenou lásku, přízeň a třeba i jen za těch pár jednorázových vět...

Teda, ne všem už odpovídám na všechno. Už je to nad moje síly i chuť. Ale přečtu si vždycky ráda...