Před pár dny, kdy jsem byla v tý svý stoce, mi paní x psala ve zprávě, jestli beru něco na nervy. Sama měla kdysi vážně nemocnou dceru a až po roce, když nastal klid, to s ní seklo. Mě to do tý chvíle vůbec nenapadlo. Ale líbilo se mi to. Ta myšlenka, že když by bylo fakt nejhůř, což vlastně nikdo neví, jak přesně vypadá (u každýho jinak), tak je tu něco, co může napsat i praktik (kterýho jsem si ještě nestihla najít), co mě nijak výrazně neutlumí a s čím bych mohla běžně fungovat, ale zároveň by mě to drželo nad hladinou zoufalství. Abych místo ohnutý větve k zemi, která se kdykoli může vymrštit a "praštit" nemocnýho synka, byla pevným stromem, sice bez listí, o kterýho se ale synek bude moct zase opřít.

Zase jsem se zberchala, tak nad tím neuvažuju. Ale v tu chvíli, už jen ta myšlenka, mi pomohla. A dost jsem nad tím přemýšlela kolem dokola. Proč si například tak často myslíme, že kdo bere "prášky na hlavu", je divnej?! Je to určitej stupeň "náplasti na stres". Když už je někdo opravdu psychicky nemocnej, už to není náplast, ale nutnost k přežití. O tom ale mluvit nechci. Chci mluvit o bodě, ve kterým jsem se sama, byť na malou chvíli, ocitla. A o předsudcích.

Nevidím totiž rozdíl v tom, jestli si musíš po ránu dát kafe, jinak jseš hnusnej, nevrlej, jseš prostě na zabití, nebo si dám to víno po náročným dni (občas i "nad míru", protože stejně jdu pak spát a nemám potřebu, ani chuť, to dělat každej den, ale jen tehdy, kdy toho na mě je už HODNĚ), anebo jestli po určitej čas bereš léky proti šílenýmu stresu.

Celej systém doplňků stravy a farmaceutickýho průmyslu je pořád dokola o tom samým: vylepšit na sobě, nebo v sobě to, co prostě tělo samo nedokáže/nezvládne. Jasně, že se to "nesmí přehánět" a že se na tom člověk "nesmí stát závislej". Ale komu to jako chceš vysvětlovat? Každej dospělej to má dávno vědět. Přitom můžeš bejt závislej třeba na mobilu nebo čtení zpráv, kdy se sotva bavíš se svojí rodinou, a tak podobně. Nebo na něčem jiným, co ti škodí.

Prášky jsou náhodou super věc, pokud ti nezpůsobujou větší zlo než užitek. Já bych se bez nich už léta letoucí, co se migrén týká, teda vůbec neobešla. A to se za mě můj Ondra vždycky modlí, když mám migrénu. To se totiž nevylučuje. Ty svý podělaný předsudky mají jen ti, co nikdy nepadli na dno a nezažívají silný bolesti. Což se teda vůbec nemají čím chlubit!! A ten, kdo z boje vyšel vítězně "bez prášků", se obvykle taky nechlubí, protože ví, jak těžký to bylo. A kdo jo, tak je pořádnej tydýt.

Cokoliv na tomhle světě může být zlým pánem. Úplně cokoliv. Když ty stejný věci ale užíváš v dobrý míře, můžou být dobrým sluhou. Chemie je krásná, Bohem stvořená věc. A když nejsi pitomec a držíš se doporučenýho dávkování čehokoliv, tak za mě dobrý.

Nesmíš se prostě PŘEDÁVKOVAT. To je celý. Nakonec prášky z toho všeho vycházej dost dobře, protože u nich máš přesnej rozpis dávkování. Ale v ostatních životních věcech můžeš pěkně ujíždět, a tam se musíš hlídat sám. Ale o tom je život. O sebeovládání. Ne o tom, že všechny potenciálně nebezpečný věci zadupeš do země. To se, kámo, můžeš zadupat rovnou sám. Protože i TY jseš potenciálně nebezpečnej. A vůbec celej život na týhle zemi.

Pořád lepší vzít si prášek na stres a vyhnout se třeba žaludečním vředům, než machrovat a chodit z bolavýma vnitřnostma, a pak skončit s chronickou nemocí.

On totiž Boží pokoj nepřilétává vždycky jen v podobě neviditelnýho prachu, kterej na tebe shůry sestoupí a zázračně tě přikryje. Může bejt i v prášku, kterej do sebe kopneš, zapiješ ho a jdeš si lehnout. Díky tomu ale zase vstaneš a máš sílu jít dál.

Jednou, když byl můj starší Jo malej, mi u stolu zamyšleně řekl: "Mami, Bůh je i v hrnečku." "Jak to, prosím tě?" "No protože Bůh je všude." A co říkaj o Bohu malý děti, to skoro vždycky platí. Když je v hrnečku, tak i v prášku i ve vodě, kterou ho zapiješ. A především v ústech, kterýma za to všechno Bohu děkuješ!!

Takže, vy, co berete prášky a myslíte si, že jste něco míň: Nejste. Něco míň jsou ti, co vás za to odsuzujou.

Silnej odsuzuje slabšího?! KDY v něčem takovým měl Bůh zalíbení?!

Najděte mi to v Bibli a dám vám tisícovku.

(Obrázek: Já s rozzářenejma očkama poté, co si možná jednou lupnu svůj první prášek na nervíčky!)