Tohle bude dost kostrbatý. Sorry. Psát se mi teď o Ju moc nechce, ale cítím i trochu tý odpovědnosti především vůči Vám, kdo se modlíte a nepřestáváte na nás myslet.

Dneska výjimečně šel ráno k Ju jako první Ondra. Většinou tam běžím já. Jenže mně se tam už nechtělo. Zase tam letět se stresem a vidět, co je špatně nebo divně. Jako včera. Přijdu na JIP a Ju má oteklý obličej. Zase něco špatně! Navíc je jakoby "bez života", bez energie. Jen leží, pomalu mluví... Tak tam sedím a cítím hnus. Zase se mi chce brečet, ale rychle to zaženu. Nějakou dobu mi tluče ze stresu srdce, že je to tak nepříjemný, až musím popadnout osmisměrku, kterou tam nechala nemocniční učitelka někdy brzo ráno a dám se do luštění, abych se srovnala. Pomůže to. Když se ptám sestry, proč je oteklý, úplně neví, nebo spíš nechce spekulovat, a že až přijdou doktoři...

Mezitím jdu kolem oběda domů. Střídání stráží s mužem. Doma si unaveně lehám na gauč a ať vám to připadá jakkoli, říkám Bohu rezignovaně, sice s trochou naštvanosti, ale spíš to první, že je mi to už jedno, že prostě budem s Ju umírat spolu. (Mimochodem, včera to zase řekl, tentokrát jaksi "odevzdaně", asi trochu s nadsázkou, zároveň s takovým klidným povzdechem). Prostě tohle je taková divná hnusná fáze, jakoby fáze smradu, nebo plynu, který se pozvolna uvolňuje a ty pomalu zavíráš oči... Žádný slzy, žádná lítost. Já prostě nevím, jak to říct. Nad tímhle článkem popravdě zas tolik nepřemýšlím. Je to úplně jiný než na začátku. To byl horor a vnitřní teror. Bylo to zoufalství a strašný. Byl to aktivní boj. Potom přišla velká radost z dobrýho hojení, z dobrých zpráv. Z návratu domů. To šlo docela rychle za sebou. Navíc, po operaci hlavy se dával do kupy rychleji než teď. Myslím psychicky. Vzpomínáte, jak měl brzy strašně chuť na všechno možný... Teď, po týhle operaci, ale hlavně asi po dlouhých dnech bolestech hlavy, teď bolest těla a zvracení, je prostě očividně unavený a zesláblý. Zase dítě ležák. Zase mytí na posteli, zase znovu rozcvičovat atd.

A teď můžu říct B, když jsem řekla A, totiž, že mi volal před chvílí Ondra, že Ju už není na JIPce, ale normálním pokoji. Že ho už tolik hlava nebolí a že mu už není na zvracení. Mám z toho radost? Nemám. Je mi to jedno. Protože, co to jako znamená? Zase jen chvilkový zlepšení?! Vlastně nechápu, proč ho na ten normální pokoj vůbec dali. Včera na to vůbec nevypadal...

Jinak, musím říct, že včera odpoledne říkali neurochirurgové, že otok rozhodně nesouvisí s tím shuntem (čti šant), což je ta hadička z hlavy. Ale s putováním pooperačního otoku, anebo s kortikoidy. Nu dobrá. Dneska, říkal muž, že už vypadá i o dost líp. Tak fajn, no. Ale CO se zase ještě zvrtne?! Vždyť ho tohle potkalo až měsíc po operaci! Ucpe se mu hadička? Řeknou mi, že "hematom" dole v páteři je další nádor? Nebo, že sice předtím žádné metastázy neobjevili, ale že se najednou objevili?!...(tak teď z týhle představy ale zase, i když krátce, bulim).

Jak se můžeš připravit na další šoky? Nemůžeš. Nechceš. Takže vlastně jo, sere mě to. Odmítám bejt maňásek, tahanej za provázky nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů.

Nic mi neraďte. Nic mi neříkejte. Zase to asi bude jiný. Ale v tyhle dny je to takhle.

A teď mi znovu volal Ondra. Byl tam neurochirurg. A že prý by Ju mohl zítra nebo pozítří jít domů. Když mu ovšem nebude blbě. Mám z toho radost? Nemám. Je mi to jedno. Protože, co to jako bude znamenat? Zase jen chvilkový zlepšení?!