Zoufalství, pláč, hněv, radost, odevzdání a znovu zoufalství, smutek, pláč, nepochopení... V brněnském bytě zůstává mnoho emocí...

Milovaní, mnozí díky Facebooku už víte, že Juliánkův stav se posledních 5 dní natolik zhoršoval, že dnes musel znovu na operaci.

Jelikož se mu - dle doktora "z neznámého důvodu" (měsíc po vyoperování nádoru) - začal v hlavě hromadit mozkomíšní mok. Což byl důvod jeho den ode dne se stupňujících prudkých bolestí hlavy.

Nejradši bych teď usnula. Mít hlubokou anestezii, možná kóma, a probudit se, až bude úplně po všem. Třeba za půl roku. Klidně i za rok. Ale musím tu být a vidět všechnu bolest svého syna...

Dnes ráno mu bylo zase o dost hůř než včera. Protože každý den se to od návratu do Těšína stupňovalo.

"Já už nežiju... já už nežiju...," říká Ju s tichou bolestí v hlase, ale obrovskou v hlavě, cestou ve výtahu, když jsme dnes ráno jeli na onkologickou ambulanci. Odtud jsme pak měli jet na první ozařování na tzv. Žluťák, ale celé to nabralo jiný směr.

"Ale žiješ, Ju! To víš, že žiješ! A budeš žít, neboj!" a bolí mě zase duše odshora dolů. "Už jsem se přece začal uzdravovat, a teď zas tohle," říká zlomeně...

Na ambulanci jsem pak já, kdysi hodně dávno (coby ošetřovatelka) pracující na JIPce a zvyklá na jehly, málem omdlela. Myslela jsem, že zavedený port pod kůží budou vždy napichovat nějakou tenkou jehličkou. Všechno v tu chvíli bylo rychlé. V té rychlosti pak vidím v ruce sestry napichovátko s jehlou o průměru snad 2 nebo 3 mm, kterým doslova rychle bodne do místa portu, jehož konec těsně pod kůží je plastový, lehce vyboulený útvar. Ozve se tvrdý zvuk. A ten drobný, těžce zkoušený klučík s hrůzou a skřivenou tváří od bolesti vytřeští dosud zavřené oči a vykřikne Kurva! Zadržuju všechen pláč a mám pocit, že v mdlobách padnu na zem. Bolí ho to asi proto, že je to ještě od zavedení z minulého týdne rozcitlivělé. Každopádně, v tu chvíli to vypadalo, jakoby ho někdo bodnul dýkou. Těch obrazů neštěstí, bolesti a trápení Ju mám před očima už sbírku. A při pohledu v mysli na každý z nich mi nabíhají slzy.

Ju doteď pokaždé říkal: "Já chci žít."

Dnes odpoledne po probuzení z narkózy ale řekl: "Já chci umřít." Tohle nikdy předtím neřekl. Měl silné pooperační bolesti hlavy i břicha a myslím, že celkově toho už na něj je moc. Stejně jako na nás, rodiče. Říkáme si, kdy už to skončí? Kéž by dnešní, za měsíc už třetí, operace byla posledním strašným temným údolím, kterým musíme jít...

Nezbývá, než si připomínat nejen slova prorokyně, ale i mnohých jiných: BUDE ŽÍT!!!

Nezbývá, než v každou minutu doufat v mocného a milujícího Boha.

Dnes jsem prožila zvláštní věc. Když jsem byla během operace sama doma (Ondra šel rychle nakoupit) a při poslechu písně brečela nad bolestí Ju, najednou mi před očima vyvstal strašnou bolestí trpící Ježíš. Ten zmučený a pověšený na kříž za naše hříchy. Aby nás zachránil. Protože nás až na smrt miluje. Ten, o němž je v Bibli psáno, že právě díky svému utrpení má dokonalé porozumění a soucit se všemi, kdo trpí...

Snad nejhorší věcí je zbytečné utrpení. To Ježíšovo ale dodnes přináší záchranu každému, kdo v Něj věří. K čemu je ale to naše? K čemu je to Juliánkovo?? Snad nakonec k (nyní sotva viditelnému) hlubokém užitku nejen nám, ale i těm, které to přivede blíž k Bohu. Protože fyzická bolest jednou pomine a život na zemi je až příliš křehký. Ale ta věčná, posmrtná, z odloučení od živého Boha, to je/bude bolest pro mnohé nevratná.

Ale "Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha." To nám visí doma nade dveřmi. Protože je to oblíbený biblický verš mého muže.

A tak si jen přeji, aby naše bolest nakonec přinesla ovoce nejen nám, ale možná i mnohým, v pravý čas...

Přikládám obrázek toho, jak vypadá takové rozšíření mozkových komor v případě městnání mozkomíšního moku v nich. Z toho je zřejmé, jak asi hodně musí bolet hlava.

Zavedenou hadičku z hlavy do bříška bude muset mít už navždycky...

Ale v slzách se stále obracím k MÉMU MOCNÉMU BOHU!!!