Milovaní, jsme šestej den doma. Za ty dny jsem vygruntovala celej byt, abych se s dobrým pocitem mohla vrátit dneska do Brna. Taky jsem včera navařila, napekla... Ale ráno mi volali ze Žluťáku, že by potřebovali posunout začátek ozařka o den, takže frčíme až zítra. No, jedna paní povídala, že jak jezdila kdysi s dcerou na léčbu, tak se naučila nic neplánovat a neustále měla připravený příruční zavazadlo. Nejenže prej často dochází k oddálení termínů (jak ze strany nemocnice, tak ze strany dítěte, kdy potřebuje mít v dobrý konstelaci organismus), ale i k náhlýmu prodloužení pobytu v nemocnici. Říkala, že si třeba doma zařídila hlídání na několik dní, navařila, napekla, odjela, ale z nemocnice je po odběrech poslali domů, než se v těle dcery srovnaj krvinky před další chemkou. Ze začátku to obrečela, než si na to zvykla. Já v tuhle chvíli nemám důvod k pláči. O to víc prostě využiju dnešní den. Pro Ju to je samozřejmě skvělá zpráva, páč se mu nikam nechce. Konečně se aspoň dostanu k Olze ve dne. K mojí milovaný Olze! Stihla jsem to jen dvakrát, a pokaždý za tmy.

Taky jsem měla v plánu aspoň vyzdobit okna, ale při vší práci jsem se tý vyhlídky vzdala. Jenže včera jsem zašla do školy. Původně pro pár papírů k doplnění učiva a pro přání od dětí z 5.C, který vytvořily spešl pro Ju. Nakonec jsem si ale od naší úžasný paní učitelky odnesla krásný papírový vánoční výstřižky do oken, a nad to ještě adventní kalendář pro Ju! A když si Ju četl přání od pí. učitelky, říkal, že je to jako když mu píše jeho "babička".

Milovaní, když jsme se půl roku dopředu modlili za novou školu pro Ju, za novou učitelku a třídní kolektiv, prostě za to, aby to všecičko Bůh sám připravil a bylo to všechno "dobrý", tak teď můžu s vděčností říct, že nás Bůh vyslyšel ♡. A to víc, než bych si uměla představit.

Akorát jsem včera v kabinetu dostala sprdunk, že jsem nenapsala večer předtím článek. Že prej by ty slohovky na netu měly viset pravidelně, páč bez toho, že nejde usnout.

Tak si to vemte - zato Ju teď nic moc psát nemusí! Úplně otočený role, normálně...

A jak je na tom Ju? Hodně střídavě. Od druhýho dne, co jsme doma, ho trápí bolestivý ataky hlavy, znovu dvojitý vidění a včera ráno i lehký zvracení. Radši jsem kvůli tomu volala do Brna. Řešíme to práškama. Musim říct, že v tu chvíli to emočně blbě nesu, páč se tím vracím jakoby na začátek. Ale stejně si musíš zvyknout. Co jinýho zbejvá? Vždyť při léčbě, která ho čeká, na tom může být ještě hůř. I když se pořád modlíme, aby nebylo.

Jinak ale děsně perlí. Úplně stírá staršího bráchu. Slovně je jak utrženej ze řetězu. Já když ty dva večer poslouchám u stolu, to by bylo na nahrávací studio.

Jdu. Abych stihla tu denní Olzu.

Děkujeme znovu každému z Vás za vytrvalost ve vzácných modlitbách♡♡♡!!!