Milovaní, dnes o třech bodech:

-> Jet někam sanitkou je dvojí výhoda: nejenže nemusíš jít pěšky nebo si brát Taxi. Takovej saniťák je prostě Děd Vševěd, takže nemusíš kmitat onkologickou klinikou sem a tam jak packman; on to všechno za tebe zařídí a doveze/dovede tě až přede dveře úplně čehokoliv. Pokud má teda správný instrukce, a ne jako tuhle, kdy 15 minut vezl Ju na vozíku na úplně jiný stanoviště. "Neměli jsme jet na CT?" odvážím se říct nahlas po 15 minutách marný rychlojízdy po areálu. "Na CT?! Mně řekli prej na PET!" diví se Vševěd. Nevim sice, co se dělá na PET oddělení, a nepředpokládám, že by tam recyklovali beznadějný pacoše. Ale vim, co je to lidskej faktor, tak proč bych se zlobila? Prostě jsme se v klidu a s úsměvem obrátili a vyrazili přes celej onko ústav na správný stanoviště.

-> Doktorský MMA. To mi zčistajasna vlítlo do hlavy dva dny po Ju operaci. Přicházela opět vizita v bílých pláštích, a najednou ten silnej pocit z blížících se bojovníků. To možná nepocítíš, když ležíš se zlomeným kotníkem. Ale může se ti to stát, když tvýmu synovi vyoperovali skoro celej zhoubnej nádor.

Znáš to: dva nabušený namachrovaný týpci vylezou za bouřlivýho jásotu do ringu. Na ně namířený světla a kolem nich ti, co je během přestávek opečovávaj. Mixed Martial Arts. "Smíšený bojový umění". Na Wikipedii pak doslova: "...cílem bylo nalézt mezi různými bojovými uměními nejúčinnější způsob boje ve skutečných situacích..."

A to je přece i součást medicíny. A teď si představ takovýho třeba neurochirurga. Na svůj výkon se musí fest připravit. Dobře se vyspat. Bejt co nejvíc v klidu. Páč líp než kdo jinej ví, že jde do boje. O život. Zároveň jeho práce není jen tvrdá dřina, ale i umění. Nevim. Možná vám to přijde ujetý. Doktořina, když už, je spíš řemeslo. Mně ale před oči vyvstal ten boj. Jasný, týpci z MMA jdou do ringu napůl svlečený, nabušený testosteronem, vyhecovaný okolím. Chirurg je o to víc navlečenej, ale zrovna tak (a mnohem víc) se musí soustředit na každej pohyb. Sál je prostě taky ring. Není kolem toho tolik povyku, chvály a uctívání. Na druhou stranu, když přišla druhej den operující Dr. k Ju posteli, nejradši bych před ní padla na kolena. Ale ovládla jsem se a přes postel k ní alespoň napřáhla obě ruce. Ona hned ty svý a já, vděčností drtíc ty její, říkám se slzama v očích: "Moc Vám děkuju, paní doktorko, za Vaši práci!! Moc Vám děkuju!!!" Co víc taky můžeš říct? Ještě se chystám ji napsat email. Páč to je takovej můj zvyk, že když mě něco, nebo někdo, zasáhne, jdu si sednout a napsat mu. Ale to chce čas, páč neurochirurg, chápeš... na tom si musim dát záležet!

-> A jedna z nemocničních hlášek Ju: "Mami, víš, co by bylo dobrý? Kdyby tu byl doktor, kterej by tu měl sestřičku, ta by byla jeho máma, a na sále by jí řekl: 'Mami, podej mi skalpel.'" :-D