Milovaní, dnes jsem prvně (po 20 dnech! Je to vůbec možné?) mohla vzít Ju na vozíčku ven. Kdybyste viděli, jak si to užíval! Zdejší areál nic moc. Spíš parkoviště než park. Ale, jak jsme vyjížděli z budovy, Ju říká tak klidným hlasem: "Jéé, tak já jedu ven... já jedu konečně ven..." Za chvíli pak: "Jéé, příroda! Jéé, tramvaj! JÉÉ!! STÁNEK S PÁRKEM V ROHLÍKU!!!" všiml si zdálky velkého nápisu u tramvajové zastávky...

A kdybyste viděli, co toho sní... V podstatě baští co půl hodiny až hodinu. Jako příklad za všechny Vám budiž dnešní 2 fotky.

V 17h měl výživnou večeři "knedlo, zelo, kuře"

V 18h plný talíř sladké krupicové kaše

A v 18:30 už zase chtěl jíst. Je to poprvé v životě, kdy Ju takhle jí a jí téměř vše. Ju je totiž od narození strašně vybíravý v jídle a vždy jedl spíše méně. Bylo by krásné, kdyby mu to vydrželo, i když je jasné, že tato intenzita je daná tím, že jeho tělo poslední týdny strádalo.

Hodně teď chodíme/jezdíme na WC. To je super, protože tím zároveň "ikskrát" denně rehabilitujeme. Ju ještě nedokáže sám stát na nohou. Nicméně tím, jak se musí postavit z vozíku a krůček po krůčku dojít k míse a zase zpátky, posiluje si svaly i rovnováhu.

Milovaní, dnes večer, než jsem odešla, přišla se na něj podívat na noc sloužící doktorka. Ptala se ho, jak se cítí, zda ho něco bolí. Ju neměl čas moc odpovídat, protože pařil na tabletu. Ale nic ho nebolí a navenek mu nic není.

Doktorka mi pak doslova řekla: "On je úplně v pohodě. U něj není nic špatně. Odběry dobrý. Vše se mu vysazuje (léky), tak už jen ta rehabilitace a bude dobrej!"

Nevím, proč to takhle řekla. Vždyť nás přece čeká ještě ta důležitá středa, která rozhodne o následné léčbě. Proto mám sice radost z takových slov, ale jsem hodně opatrná a napjatá, co bude dál. Nechci se předčasně radovat. A zároveň se žádného doktora nechci předem na nic ptát. Ani na názor. To jsem už psala. Prostě chci jen jít krůček po krůčku dál a dál. Taková jsem já. Těch šoků a stresů už totiž bylo ažaž. Samozřejmě DĚKUJI BOHU za tyhle úžasné zprávy! Vždyť to není vůbec samozřejmost! Mohlo se to po operaci vyvíjet úplně blbě! Ale není tomu tak, milovaní!! Chvalme za to Boha!!! Že mohu sedět vedle svého synáčka Ju a povídat si s ním! Smát se s ním!

A taky mrkněte, jak krásně rovnou a precizní má tu svoji zápasnickou jizvu.

To je prácička, že?!

Všechno, všechno všechno díky Vašim modlitbám!!!