Milovaní, při sobotním večeru několik pozitivních informací.

● Vesměs každý doktor, který s námi mluví, připomíná zásadní důležitost vyoperování téměř celého nádoru a že v hlavě zbyl opravdu jen malý zbytek. Proto to znovu připomínám i já Vám

● Ju už třetí den po sobě nezvrací!

● Jizva se krásně hojí

● Stále méně se mu motá hlava (ano, pořád si při změně polohy stěžuje na velký tlak v hlavě, ale je to den za dnem o kousíček lepší)

● Mívá návaly horkosti, ale jen dočasně. Teplota občas jen mírně zvýšená

● Poprvé dnes seděl v křesle u postele, a to 1,5 hodiny. Pařil u toho Minecraft a sjížděl youtubery! (Viz foto)

● Byl odpojen od měřicího přístroje a také od kapačky (tu má už jen na noc, a v ní lék proti zvracení)

● Dnes večer, než jsem odešla, jsme si dlouho povídali o pc hrách, druzích pc, programování apod. Je hodně povídavý, zkrátka myšlenkově "starý dobrý" Ju!

Těžko uvěřit, že vůbec nějaký nádor, a před námi že vyšetření s možným děsivým výsledkem. Na to se ale minimálně do pondělí nebudu a nechci soustředit. Především CHCI VĚŘIT! (Proto uvozovky v nadpisu).

Na titulní fotce: Ju 1. den po operaci a dnes. Rozdíl 11 dnů. A když si jen představím ty první momenty po oznámení diagnózy, jímá mě pořád ještě hrůza. Taky se nemůžu příliš vracet k momentu, kdy jsem druhý den po operaci vešla na "árový" pokoj a poprvé spatřila Ju po operaci. Byl ztuhlý, oči v sloup, nedíval se na mě, ale slyšel můj hlas. Ze sotva pohybujících se rtů vyšlo drasticky tiché, srdcervoucí "Mama...mama...". Reakcí mojí duše byla směsice pocitů. Soucit. Bolest. Lítost. Myšlenky. Zotaví se? Bude mu fungovat mozek? Bude normálně mluvit? Na všechny tyto otázky mohu teď směle říct ANO.

A jinak se dál držím svého Boha a na znak si lehám do jezera naplněného živou vodou Vašich modliteb.

DĚKUJI VÁM!!!