Včera jsem si v tý nasranosti a zoufalství pustila konečně pořádnej rap. V minulých dnech jsem si pouštěla samý chvály. Hluboký, posilňující, to jo. Ale včera jsem už nutně potřebovala rap. A i když si jindy vybírám takovej, co není sprostej, teď mi to bylo jedno. Rap je často o bolesti, zoufalství a hnusných věcech. Musela jsem doslova vytančit svý trápení, svoji bolest.

Až do vyčerpání...

Bylo to zvláštní...

Ne ten tanec. Ten ke mně patří. V jistej moment ale, při jedný písni, jsem spontánně začala prudkým tancem vyjadřovat Bohu příběh. Příběh malýho Ju. Abych Mu připomněla, kolik jsem už měla s Ju trápení. Začalo to porodem. Těžkým a rizikovým. Po kterým jsem se ale k Němu víc přiblížila. Všechno jsem dávala do tance. Pak asi půl roku klid (pomalej tanec). Pak Ju první silnej astamatickej záchvat a JIP. Tanec. Pak v 6 letech náročná 4h operace. Tehdy nervy a trápení. Rychlej tanec. Pak radost z vysvobození a požehnání. Tanec. Při vyjádření bolesti v tanci jsem "chovala" Ju v náručí a podávala ho Bohu.

Na konci, v tý největší hrůze (v písni v tu chvíli hřměla bouřka!) jsem začala strašně brečet. "Syna" jsem položila na zem a "držela" jeho hlavu, ve který měl nádor a na ní teď obří jizvu. Začala jsem prosit Boha, aby nemusel, aby NEMUSEL procházet žádným dalším utrpením... abych se NEMUSELA dívat na jeho další a další trápení! Aby ho prostě ze všeho vysvobodil!

Ale to už jsem ležela vyčerpaná pláčem a voláním obličejem na parketách...

Když mi bylo 14-15, doma kolikrát nebylo co jíst. Tenkrát jsem kopala do nábytku a nakonec pěstí vzteky rozbila skleněný dveře svýho pokojíčku. Teď v dospělosti, když jsem někdy hodně nasraná/zoufalá, mám taky chuť něco rozbít. Ale dávám si už pozor.

Tanec je určitě lepší věc.

A když skončil, a já se pomalu zvedala ze země, cítila jsem, jak ze mě slejzá obří pijavice bolesti. V tu chvíli přišla od muže zpráva, že se u Ju právě konečně podařilo poprvé od operace odstranit jednu takovou překážku...

A Ju byl jako vyměněný.