Dnes to bude krátké. Dnes jsem se totiž dostala do fáze (zatím lehké a snad jen dočasné) nasranosti a vzteku. Byla jsem s Ju na nepříjemném vyšetření, kde chvílemi řval bolestí. Já se u toho jen modlila a modlila. A zase bulela. A začalo mě to pak štvát. Proč musí to malé dítě prožívat tolik bolesti?! Zároveň musím říct, že to všeho všudy snášel asi lépe než já, už značně vynervovaná. Byl opravdu statečný! Ale prostě vidět, jak trpí...

Ale mnohem víc mě srala představa, že se to celé ještě kdovíjak dlouho potáhne. A kdoví jak dlouho budu muset vidět Ju trápení (radioterapie, chemoterapie). Já to NECHCI!!! CHCI, aby to skončilo co nejdřív!!! Nechci se dívat na holohlavé vybledlé a nehezké děti, které se pohybují na onkologickém oddělení!! (Jsou to hnusná slova, já vím!!). Nechci, aby nám furt někdo nabízel pomoc z různých fondů (dneska 2x)!! Nechci, aby k nám chodila nemocniční učitelka a říkala, jak by se měl ve volných chvílích Ju učit, aby mu to všechno nevypadlo z hlavy (to vím přece taky a sere to nejvíc mě)!!

Dnes ne... dnes nejsem silná!!

Dnes se hádám s Bohem!!!

A nakonec hlášky z posledních dnů:

- Dr. který mi jsi první sděloval výsledky z histologie a viděl, jak se mi do očí hrnou slzy: "Mě už to prostě taky štve, fakt, že jo! Ale já vám to všechno prostě říct musím."

- Ju zčistajasna říká: "Mami, jestli chceš, klidně o mně můžeš napsat článek. Víš co myslim, jak vždycky píšeš, co se ten den třeba událo..."

"Já už dávno píšu Ju...Já už píšu..."

"Aha..."

- Ju říká: "Až budu slavnej, měl bych si založit Instagram. Všichni slavný ho maj."

- Ju před pár dny: "To je dobře, že nemáš žádnou práci. Kdybys sem nemohla chodit, asi bych to nepřežil."