Dnešek byl pro Ju trápením. Jednak 2x zvracel (asi se přejedl) a jednak ho většinu dne bolelo dost břicho od křečí (už 8 dní nebyl víte na čem). Na druhou stranu je příjem stále žádoucí, už kvůli tomu, abychom se dočkali pořádného výdeje (ovšem ne z úst).

Přestože to byla po tom všem víceméně banalita, mě to (díky Bohu ne na dlouho) zase skolilo. Prostě nejdřív vidím den po dni vzestup, a šestý den znovu nešťastné dítě. Doma tedy znovu pláč a deprese. Takže si uvědomuji, že se musím připravit na tzv. vlny (jednou nahoru, jednou dolů). Ale dala jsem se zase do kupy a když jsem po osmé večer odcházela od Ju, už na tom byl zase lépe (viz foto).

Dnes se ale stala i krásná věc! Předtím, na ubytovně, jsem byla s jednou maminkou. Dost jsme se míjely, protože jsme byly u svých dětí. Já, plná stresu a hrůzy, jsem měla každý den akorát sílu na to jí pozdravit. Viděla jsem na ní, že je také ztrápená. Promluvila jsem na ní ale až v úterý pozdě večer po operaci Ju (ona to se mnou ani nezkoušela, poněvadž bylo zjevné, jak na tom jsem), kdy to nejhorší ze mě spadlo. A ona, že má 9 letou dcerku se svalovou dystrofií, která po těžkém covidu leží napojená na dých. přístroj na ARO, a že - i když už covid nemá - se jí stále nedaří se rozdýchat. Bylo mi to v tu chvíli velmi líto a myslela jsem na to, že za nás se modlí celá "armáda" lidí, ale možná nikdo za tuto dcerku. Když jsme krátce dopovídaly, spontánně jsem řekla, že se určitě budu modlit i za její dcerku. Maminka byla velmi vděčná. Pak už jsme se neviděly, protože jsem odešla z ubytovny na byt. Nicméně za její dcerku jsme se semtam modlily i s mužem. Dnes jdu za Ju a poslední úsek před nemocnicí se intenzivně modlím za tuhle holčičku, když v tom vyjde z branky její maminka. Telefonuje, ale do mobilu říká: "Počkej, prosím tě..." Na to se srdečně zdravíme a ze mě samým údivem a nadšením vypadne: "Jéé, zrovna TEĎ jdu a modlím se za Vaši dcerku!" "Jé, no to jste strašně hodná, no to je milé, děkuju Vám!" Já: "No hlavně mi řekněte, jak na tom je?!" "No už mnohem líp! Už je odpojená od dých. přístroje, něco málo snědla a zrovna mi teď říkala, jak má strašnou chuť na řízek! A jak jste na tom vy??" Ptá se mě. "No úplně stejně! Taky mi syn včera začal baštit a má chutě na Mekáč!" A řekly jsme si celé šťastné, jak je to úžasné a já z toho byla tak na měkko, že jsem rozevřela náruč a pevně a dlouze jí objala a ona mě. A málem bych se tam zase rozbrečela. Před odchodem pak radostně říká: "Třeba se ještě potkáme!" "Ano, možná ano!" a loučíme se... Jsem z toho celá paf a vděčná Bohu za zlepšení stavu dalšího dítěte.

Jak to bylo u Ju, to už jsem psala. No a večer jsem nutně už potřebovala koupit si víno. Jenomže jsem si spletla kreditku s občankou, takže ta dlouhá cesta do místní Žabky stála za prd. Alespoň jsem u pokladny nakonec vylovila z kabelky drobných 26 Kč a za ty jsem si koupila akorát tak předražený pivo. Ale díky Bohu aspoň za něj. A taky za toho mladýho prodavače. Pivo totiž stálo 30,-. Ale Bůh na mě čeká na každém rohu, a tak i v mysli mladíka způsobil milosrdenství, takže mi to pivo dal i tak. A tohle všechno (vč. pivka), moji milovaní, jsou Vaše vyslyšené modlitby. Tak si ho jdu dopít a pak pěkně do hajan...

(Dnešní foto je na přání Ju. Tolik se mu zalíbil vojenský dárek od přátel z Písku, že se s jeho částmi chtěl dnes vyfotit. Čepice a kompas. A ještě si k tomu zasalutoval).

Mám Vás moc ráda!